Zbytečná a falešná hysterie kolem zákona o hanobení prezidenta.

Média a kritici prezidenta Zemana se mohli včera i dnes přetrhnout, když se na světle objevil návrh komunistického poslance.  Jenže tím bohužel odhalili svoji neupřímnou tvář.

Popravdě, nejdříve jsem byl z této zprávy o připravovaném návrhu velmi rozpačitý, ale s postupem času, jsem za něj vlastně rád.

Návrh poslance Ondráčka totiž odhalil něco více, co asi neměl ani v plánu.  Odhalil podstatu problému slova demokracie. Demokracii si totiž část lidí plete s lehkou dívkou, která se nechá nakonec od každého ukecat a pak jde teda s každým, nebo si ji plete s pomazánkou, kterou si může kdykoliv namazat na chleba, když má zrovna hlad.

To, že samotný návrh se nepovedl, o tom asi není třeba diskutovat. Možná byl tvořen dobrými úmysly, možná i jinými, to posoudit nedokáži. Každopádně jeho načasování, několik dní před 17. listopadem je totálně netaktické a možná i hloupé.

Pokud Miloš Zeman opravdu něco nepotřebuje, tak je to ochrana. Jeho povaha je už taková, že si nebere servítky, docela často i urazí, ale na druhou stranu si ani on sám s urážkami na jeho hlavu nic nedělá. Zřejmě ví, že v tomto i on sám má občas máslo na hlavě a takový provokativní styl komunikace mu zkrátka vyhovuje a jsem si jist, že on by ani takový zákon sám nepodepsal.

A jak to tak bývá, když vyšel tento návrh, strhla se mediální mela a lehká dívka demokracie je znovu na roztrhání.  Výhrady jsou oprávněné, opravdu v tomto zákoně vidím nebezpečí, že se nedá přesně určit hranice mezi kritikou a urážkou a opravdu by nastaly zbytečné problémy. Raději zanechat svobodu slova, tak jak ji máme.

Ale k tomu hlavnímu problému.  Okamžitě, když vyšel onen návrh, mohli se mainstreamový novináři, hlavně ti z České televize, div ne přetrhnout slovy o svobodě slova.  A jak to tak bývá, když začnou kritizovat novináři, leknou se i politici a začnou s rétorikou úplně stejnou, jako poslušní papoušci.

Nejvíce šla slyšet pochopitelně Nora Fridrichová, novináři z Respektu a spousta dalších, včetně bývalého pornoherce z Think tanku Jakuba Jandy. Ti všichni se najednou bojí o svobodu slova, stejně jako Bohuslav Sobotka.

A právě tohle celé mi přijde to nejsměšnější a nejvíce nebezpečné zároveň.

Právě pod Sobotkovou vládou vzniká takzvaný Chovancův útvar pro boj s dezinformacemi, kde by zřejmě přispíval svou špetkou do mlýna i pan Janda.

A právě v tomto útvaru, by takoví lidé typu pana Jandy určovali, co je pravda a co pravda není a co je a není dezinformace.  Hlavním důvodem je totiž,  dle pana Chovance, že se na internetu objevují škodlivé názory a urážky, ať už na politiky, či EU nebo NATO. Takže by nám v důsledku tento útvar předurčoval, která informace je ta správná a samozřejmě každý občan by se musel mít na pozoru, jaký svůj projev pošle do světa, aby mu pak za to nehrozil nějaký trest.  

No nezní to skoro stejně jako onen návrh pana Ondráčka? Dokonce bych řekl, že je to mnohem rozsáhlejší upletená síť na svobodu slova, než vytvořil pan Ondráček.

A já se ptám, kde je ta hysterie a volání po demokracii, po svobodě slova od našich slavných novinářů, umělců, co chodí k panu Krausovi a na Staroměstské náměstí za panem Hermanem?

Kdepak, žádná hysterie se nekoná ani boj o svobodu slova.  Tento útvar je zřejmě pro tyto lidi v pořádku.  Takže 17. listopadu se opět před kamerami ČT všichni sejdou, budou se bavit pouze o návrhu pana Ondráčka, vznikne nám tu nový pseudodisent a budeme poslouchat jen to, co se hodí médiím.

A proto jsem za návrh pana Ondráčka vlastně velmi rád. I když je opravdu nepoužitelný a nešťastný, tak nám vlastně ukázal, jak nepoužitelní jsou ti, co nám každý den dávají přednášky z demokracie.  

Pokud mají být novodobými symboly 17. listopadu lidé typu Cempera, Peszyńského a osobnosti, co si vzpomenou na svobodu slova, jen když se jim to zrovna hodí, tak to raději budu slavit 11. listopadu svatého Martina.

Husa se zelím mi přijde totiž taková typičtější a upřímnější oslava, než pokrytecká pseudohra na pravdu a lásku.