Smrt komunisty z hlediska novinářské a společenské etiky.

Úmrtí Miloslava Ransdorfa přišlo nečekaně a stejně nečekané byly i některé komentáře po jeho skonu. Je opravdu mrtvý komunista dobrý komunista?

Není důvodu se pana Ransdorfa zastávat, za své problémy si zřejmě z velké části mohl sám. Dalo by se říci, že byl nadprůměrně inteligentní člověk, co se týče historie, ale z finančního hlediska a problémů do kterých se dostával, by se dalo usuzovat, že v praktickém životě byl o něco méně šikovný.

A asi jeho největším problémem bylo to, že byl komunista.  Novináři, kteří se jeho přešlapem ve Švýcarsku nemohli do sytosti nabažit, ho vystavili mediální štvanici. Hlavně velká i veřejnoprávní média, která mají boj s komunismem, jako jednu ze svých nekonečných pohádek. 

Je tedy až s podivem, že v té záplavě informací, co jsme o panu Ransdorfovi dostávali, se ani jedna netýkala jeho zdravotního stavu. Tuto věc začali novináři rozebírat až po smrti uštvaného politika.  Ano, chápu, novinář neřeší jak je na tom kdo se svým zdravím, zajímá ho čtenost a to za každou cenu. Navíc je to práce novinářů, hlídat politiky a politik by měl předem počítat s tímto tlakem a měl by umět tomuto tlaku čelit.  

Pan Ransdorf tento tlak nezvládnul, ale celá tato událost jenom ukázala, že novináři v touze za senzacemi, neznají hranice a byť i nevědomě se pak mohou podílet na zhoršení zdraví daného člověka.

A teď proč o tom píši.

Tento případ mi totiž dal vzpomenout na jiný případ z konce roku 2012. Tehdy po krajských volbách v Jihočeském kraji utvořila vítězná ČSSD koalici s KSČM a jako radní pro školství byla zvolena členka KSČM paní Baborová.

A co se nestalo. Jeden z učitelů, který se cítil být nositelem té správné a jediné pravdy zinicioval společně se svými studenty protesty proti tomu, aby byla radní pro školství komunistka.  Dokonce to došlo tak daleko, že studenti drželi hladovku a nechtěli přestat, dokud paní radní neodstoupí.

Protesty neustávaly a naopak zesilovaly, až to přecházelo v osobní výpady. Samozřejmě se toho chytla média a dávala velký prostor oněm bojovníkům jedné pravdy.  A tak se nakonec paní radní Baborová ocitla na nemocenské jako psychicky a fyzicky zlomená žena, která neustála tu mediální masáž.  Nakonec tedy z funkce odstoupila.

A jaké že bylo její provinění? Jediný argument, který zazníval, byl ten, že je členka KSČM.  Nedostala ani jediný den, aby mohla ukázat, jak svůj resort chce vést.  Nikoho nezajímalo, že je to matka, kterou mají její děti rádi, nikoho nezajímalo, že je to učitelka, kterou mají její žáci rádi. Nikoho nezajímali její osobní postoje a její kvality, jediné co onen mediálně živený dav zajímalo, bylo to, zda je to členka KSČM.

A stejná argumentace jede našimi médii a sociálními sítěmi i nyní.  Dokonce padají hesla, že dobrý komunista je mrtvý komunista.  Ale nejde jen o toto heslo. Někteří lidé, stejní jako oni protestující v roce 2012, mají bohužel špatnou rozlišovací schopnost.

Nejsou schopni rozlišit člověka jako jednotlivce s konkrétním lidským postojem, ale generalizují ho, jako součást něčeho odporného a zlého.  Jsou to většinou ti samí lidé, co po českých občanech požadují, abychom v uprchlících neviděli jenom ekonomické migranty, ale i rodiny bojující o život.  Tak proč tito lidé se nesnaží i stejně rozlišovat mezi členy KSČM?

Mně se také nelíbí, když poslankyně Semelová pokládá kytici u hrobu Klementa Gottwalda a vadí mi to hodně.  Ale také vím, že takoví nejsou v té straně všichni.  Je tam spousta učitelů a učitelek, doktorů či sestřiček a spousta jiných lidí v různých profesích, kteří nám dennodenně pomáhají a kteří jsou u spousty lidí oblíbeni.

Stejně jako to platí i v jiných stranách, kde se vždy nacházejí lidé s rozdílnými pohledy na program dané partaje.  Navíc, v čem je horší komunista, než nějaká bezpáteřní krysa, která se přiživovala v minulém režimu a po roce 89 rychle převlékla kabát a nyní se staví do pozice bojovníka proti KSČM?

Jistě by se v každé straně nějaký takový člověk našel.  A proč ti největší bojovníci proti komunismu zapomínají na to, kdo onu komunistickou stranu zde zachoval a de facto ji zlegitimizoval?

Byl to právě pan Havel, který měl se svými kolegy jedinečnou příležitost komunisty postavit mimo zákon, ale neučinil tak. Tehdy byl jeho kancléřem a poradcem pan Schwarzenberg, jehož strana má nyní protikomunistických témat snad nejvíce ve svém repertoáru. Stejně jako pan Kocáb, který byl tehdy také u toho a nyní podepisuje různé petice, kde straší oním komunismem.

Proč se tedy nadává na komunisty za to, že zde existují, a ne na ty, kteří tu jejich existenci zde prodloužili?  Na mě ta všechna protikomunistická hesla a strašení komunismem působí jako jedno velké pokrytectví.  Neschopnost, či nevůle některých lidí poslouchat či rozlišovat.  

Jak mohou lidé, co si malují srdíčka na tělo, či na ukrajinské vlajky, říkat, že každý komunista je póvl a bahno společnosti? Tohle je ta krásná demokracie plná lásky a pravdy?  Já ač jsem nebyl volič komunistů a nikdy jím nebudu, tak na rozdíl od těch bojovníků co se zaštiťují humanismem, nikdy nebudu paušalizovat a soudit lidi podle toho, v jaké straně jsou či nejsou. Tím se totiž dostáváme opět před rok 1989.

Ale možná je to strašení komunismem jen jakousi módou, dovolím si ale podotknout, že už to začíná být trochu velké retro.