V den výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa roku 1968 si opět řada politiků, umělců, známých osobností či i novinářů přihřála svou studenou polívčičku a snažila se najít své místo na slunci.
Nápad řetězové hladovky, kterou vždy bude držet jeden den jedna osoba, je opravdu velmi demonstrativní a pro osoby zúčastněné bude zajisté znamenat velkou oběť. Pro knížete Schwarzenberga to bude znamenat pouze to, že si dá o trochu vydatnější oběd, například o jednu pečenou koroptev či bažanta ze své knížecí obory navíc a pak si zkrátka na 24 hodin zdřímne. Pan Kalousek se zpěvákem Kollerem si zajdou na pár panáků a každý z vlastní zkušenosti ví, že druhý den po takovýchto barových mejdanech člověk velký hlad nemá. Pan Štětina mluví z hladu zřejmě každý den, jiné vysvětlení pro jeho válečné vidiny nemám. Pro něj to tedy žádná změna nebude nu a takový miliardář Janeček ví, že druhý den si může dát to, na co si jen vzpomene. Další známé osobnosti jako pan Hřebejk, Marhoul a jim podobní, kteří se neustále v médiích opakují, samozřejmě nezůstali v pozadí a také touto akcí dávají o sobě znát.
Inu, hladovka na jeden den nikomu neublíží, ale média se na ni nalepí, jako moucha na koňskou koblihu a tím pádem samotní trpící se stanou opět vděčným objektem před kamerou, kde nám budou kázat o spravedlnosti a zahrají si takové malé divadélko na moderní disidenty. Být viděn, znamená pro politika hodně, stejně jako pro zpěváka, režiséra, herce či podnikatele. A ke zviditelnění stačí zneužít jakékoliv významné výročí. Pokud by opravdu chtěli daní představitelé být solidární, tak tu hladovku drží aspoň měsíc, zároveň drží i pusu, aby o tom média moc nevěděla a třeba v tichosti bez mediálního humbuku postižené z roku 1968 či ze současného rusko-ukrajinského konfliktu nějakým způsobem podpoří. Pak bych daným lidem tu touhu po spravedlivém světě trochu i uvěřil, ale takto se opět jedná jen o prázdné gesto zavánějící pozérstvím.
K událostem kolem srpna 1968 přispěchala s touhou svojí vlastní i česká televize a dala prostor svému redaktorovi panu Pazderkovi, aby nás informoval o tom, jak Rusové tuto událost vnímají. Pan Pazderka v reportáži podal pár informací, které jistě byly zajímavé, ale na konci se trochu odvázal a dodal, že většina Rusů bohužel podporuje Putinovu politiku. Takže jsme se dostali do fáze, kdy nám redaktor sděluje svůj osobní názor, což už ovšem není zpravodajství. Nedokáži si moc představit, co by se dělo, kdyby nám zpravodaj z USA sdělil, že bohužel část Američanů podporuje paní Clintonovou, či jiný novinář ze zahraniční redakce vyjádřil zklamání nad tím, že bohužel kancléřka Merkelová má stále velkou podporu obyvatel Německa.
Jistě, každý člověk i novinář má právo na svůj názor, ale od redaktora České televize bych očekával, že pochopí, že jsou i diváci co třeba mají na Rusko a jeho současnou politiku jiný názor než pan redaktor. To je to samé, jako kdyby nám sportovní komentátor při derby sdělil, že bohužel vede Sparta. Ač se to panu Pazderkovi a jiným zaměstnancům ČT líbí či nelíbí, ale své názory by si jako zaměstnanci veřejnoprávní služby neměli tahat do svých reportáží.
Můžu mít k panu Putinovi také své výhrady, ale očekával bych od pana Pazderky a jemu podobných z ČT, že dokážou konečně pochopit, že každý stát má své zájmy a také i svou propagandu. V Rusku je o něco silnější, ale je to zkrátka Rusko, není to Německo či Česká republiky, kde vládní politici své zájmy a tedy také svou vlastní propagandu dělají zcela odlišně. Je to otázka, tradic, hodnot a politické kultury každého národa, který prošel jiným politickým vývojem. V severní Africe a na blízkém východě se ukázalo, co se stane, když se svrhne diktátor. Já osobně, ač tedy nejsem Putinův fanoušek, si nedovedu představit, co by se dělo s Ruskem, kdyby se tam stal prezidentem nějaký ruský humanista typu Václava Havla. To nechám na fantazii každého z Vás.
A ze solidárnosti k těm trpícím hladovkářům si jdu dát dobrý oběd, ale dvojitý, abych statisticky nakrmil i hladovějící moderní disidenty.
