Konspirační teorie jménem Brady, aneb Stardance, když politici podle médií tančí.

28. říjen měl být oslavou státního svátku a hlavně oslavou vyznamenaných osobností, místo toho se z tohoto dne stane přehlídka protestujících, kteří dají přednost emocím, před racionálním uvažováním.

Pokud mám z něčeho strach, tak je to davová psychóza lidí, kteří z nějakých pohnutek přestanou používat rozum a začnou lynčovat lidi na základě svých předsudků a emočních pohnutek. A situace kolem vyznamenání pana Bradyho, mě k tomu strachu vede, o to hůře, že se onoho lynče, naštěstí pouze mediálního, zúčastní politici, od kterých by člověk očekával více nadhledu.

Do této chvíle mělo o panu Bradym ponětí asi jen několik lidí, nyní, světe div se, objevilo se lidí mnohem více, kteří jeho příběh znají, dokonce znají pana Bradyho natolik, že ho obdivují, chválí a tleskají ve stoje.

Je velmi zajímavé, když ho nyní obdivuje tolik lidí, proč nikomu nepřišlo podivné, že takový ctihodný muž, již nebyl oceněn za prezidentování pana Havla, či Klause. Dokonce i dvakrát neuspěl při nominaci již za prezidentování pana Zemana. Těžko říci, co tehdy provedl ministr Herman, když to ani tehdy nevyšlo. Ale určitě se nesešel s žádným Dalajlámou a Miloš Zeman nominaci odmítl tak jako tak.

Já osobně pana Bradyho neznám, proto mi ani nepřísluší hodnotit, zda si medaili zaslouží a docela mě děsí, když se tu vyrojí spousta lidí, co si je tím oceněním naprosto jistá, aniž by o něm kdy slyšeli.

Ale co je ještě děsivější, je ono rozhodnutí některých politiků, nejít na Hrad a místo toho jít protestovat na nějaké náměstí. Ono mě tak neděsí, že se někdo svobodně rozhodne vyjádřit svůj názor, za to jsem rád, že je to v našem státě možné, ale děsí mě ten důvod.

Ten důvod je totiž postaven na konspirační teorii. V době, kdy nás tu každý varuje, před sílící ruskou propagandou či jinou propagandou, která má za úkol šířit mezi občany dezinformace, polopravdy a neověřené zprávy, tak se několik našich politiků rozhodne odůvodnit svůj čin, právě na základě neověřených zpráv a mediální masáži.

V celém případě jde totiž pouze o tvrzení proti tvrzení, kde neexistuje žádný důkaz, který by jedné či druhé straně dával pevnější půdu pod nohami. Netvrdím, že pan Herman nemůže mít pravdu, netvrdím, že pan Brady si nic nepopletl a ví dobře, co mu kdo říkal do telefonu, ale na základě pouhého tvrzení jedné strany, ke které mám blízko, přeci nelze učinit zásadní rozhodnutí.

Je to podobně pošetilé, jako kdybych měl za souseda člověka, který mi jednou ukradl kolo, a jednoho večera by se mi z kůlny ztratila sekačka na trávu. Druhý soused, se kterým mám dobré vztahy, by mi řekl, že to byl určitě ten první soused - zloděj. No a já, a potom později i třeba soudce, bychom odsoudili onoho souseda – zloděje za krádež sekačky, která by se nakonec nikdy nenašla. A to na základě nějakých předsudků a sympatií.  A jediným důkazem by bylo tvrzení druhého souseda.  No nevím, zda jde takto v právním státě postupovat.

Jenže média nám zde vytvořila jakýsi svět, kde existuje jenom hodný a zlý a politici a další lidé podle nich začali tancovat, ostatně ne poprvé a ne naposled.  Emoce jsou nebezpečná věc a touha okamžitě někoho veřejně a mediálně popravit je asi pro některé velmi lákavá. A pak mi tu někdo bude v televizi vyprávět, jak se bojí hnědnutí společnosti. Ano já také, když vidím, jak se někteří lidé dokáží rychle a bez důkazů rozhodovat.