Někdo rád utrácí za drahá auta, někdo za vnadné ženy, někdo za alkohol a poslední dobou se začala utvářet skupina lidí, která ráda utrácí za pár stlučených a nalakovaných prken.
Bohužel u toho lakovaného dřeva je problém ten, že to utrácení je prováděno z našich děravých kapes.
Nechtěl bych tu plivat na lidi, co milují odkaz Václava Havla, chraň mě pán Halík s Dukou, ale každá slepá láska má své meze. To samé by mělo platit i o lásce k vůni dřeva, či snad o lásce k panu architektu Šípkovi, který si láskyplně cení každou tuto projevenou lásku na cca 300 tisíc Kč. Ale na druhou stranu mít rád sám sebe vždy stojí více, než milovat druhé, takže mírné pochopení bych pro pana architekta měl.
Lavičky Václava Havla jsou už umístěny v Evropě i Americe a nyní jako vlaštovky přilétají pomalu do každého českého města a jistě nebude trvat dlouho, kdy se stanou součástí vesnic, či nějakého lesního odpočivadla. Přeci jenom s jídlem roste chuť a dobrý podnikatelský záměr, šikovně ukrytý pod humanistický odkaz je zlatá žíla.
Neustále se poslední dobou poukazovalo na Putinovi úspěšné snahy, kterak si buduje v Rusku kult osobnosti. No a skupina lidí, co na tento problém nejvíce poukazuje, nás způsobem budování tzv. Havlových pomníků, navzdory lásce k Americe a Evropské unii na věčné časy, k Rusku mílovými kroky přibližuje.
S přehnaným budováním kultu osobnosti má naše země dostatek zkušeností, takže se zřejmě tato tradice jenom opráší. A pochopitelně slepá a naivní oddanost k odkazu pana Havla může být nakažlivá a neznající hranic.
Nemusí trvat dlouho a můžeme se ve sportovních přenosech v blízké budoucnosti setkávat s hlášením komentátorů, že fotbalová hvězda zůstala tentokráte na lavičce Václava Havla, nebo že hokejový hráč si šel po nedovoleném zákroku sednout na 2 minuty na trestnou lavičku Václava Havla. Samozřejmě, že každá tato lavička bude autorsky zpoplatněna na 30 tisíc korun, za použití práv ke jménu Havel.
Nejhůře ovšem dopadnou lidé, co mají svátek 16. 10. V ten den má totiž svátek Havel, což bude znamenat mnoho nepříjemností. Nevím kolik žije v republice Havlů, ale za užívání jména asi také budou muset sáhnout do svých úspor. To samé zřejmě bude platit i pro lidi s tímto příjmením. Výjimku bude samozřejmě tvořit nejbližší rodina samotného bývalého prezidenta. Ta naopak bude z těchto provizí živa a dále zadávat zakázky panu architektu Šípkovi, který si v té době už koupí většinový podíl firmy IKEA a lavičky Václava Havla protlačí na každou zastávku, zápraží na dvorku, či do kuchyně v každé domácnosti.
A jaký je tedy význam lavičky Václava Havla?
K tomu se kdysi vyjádřil pan Halík slovy: „Ta lavička s těmi dvěma židlemi symbolizuje vlastně tu ochotu sednout si za jeden stůl a hovořit spolu. A to si myslím, že je také důležitý odkaz Václava Havla: I když jsme lidé různých názorů, různého politického přesvědčení, různého náboženského přesvědčení, přeci jenom je strašně důležité, abychom si sedli za jeden stůl a hovořili spolu a společně hledali pravdu.“
Zřejmě má pan Halík na mysli dialogy typu – házení, pískání a řvaní po Zemanovi, nátlaková akce a stávka zaměstnanců České televize v roce 2000, kdy se plnili pouze podmínky stávkujících, tvrdé sankce vůči Rusku, nekompromisní protlačení církevních restitucí v poslanecké sněmovně a v neposlední řadě návrh pana Dientsbiera zákona o referendu, kdy se zamítá lidem vypisovat referendum na nejdůležitější otázky. Všechny tyto tzv. dialogy byly a jsou vedeny jednou a tou samou skupinou lidí, co se hlásí k odkazu největšího humanitárního demokrata, co kdy na této planetě kdy žil.
Pokud tedy má na mysli tento způsob dialogu, pak je mi jasné, že se ta pravda vždy najde. Ale ta pravda bude vždy stát 300 000 korun a bude vždy na straně toho, co bude více milovat tu samotnou lavičku. Ten co bude mít názor jiný tak může jít třeba k Šípku.
Proto bude asi nejlepší, když se vykašleme na nějaké humanistické kázání na noblesní lavičce a půjdeme si sednout někam do hospody, do parku, či před dům na svou oblíbenou, levnou, ale poctivou lavičku a budeme se spolu bavit jako obyčejní lidé.
