Havel, Dusilová, Eben či Soukalová, aneb lekce z demokracie na úrovni mateřské školky.

Vytváření nových pseudohrdinů a nadměrná heroizace tuctových prohlášení připomíná budování falešných kultů a myšlenkový návrat před rok 1989.

Říká se, že bič se z jisté věci uplést nedá. Ovšem po rozhovoru s Gabrielou Soukalovou, nyní Koukalovou, to přeci jenom někteří lidé dokázali.  V tomto případě ale platí, že bičem upleteným z onoho nevoňavého materiálu člověk moc nezapráská, ale spíše zapráská okolí, popřípadě sebe samotného.

Chce to opravdu mít velkou dávku fantazie, když někdo nazve normální odpověď v jednom rozhovoru, úžasnou odvahou, lekcí z demokracie, či skutkem, který si zaslouží obrovský respekt a potlesk ve stoje.

Přitom Gabriela Koukalová neudělala nic jiného, než, že odpověděla na jednu otázku a její odpověď zněla úplně stejně, jako dalších tisíc, které slýcháváme od volby prezidenta až do dnešních dní. Tedy v podstatě si stoupla na konec řady, za zástupy herců, zpěváků či jiných umělců, různých aktivistů, aktivních učitelek, politiků a dalších mnoha lidí, kteří již stejný názor pronesli.

A co se jim stalo? To samé jako paní Gabriele Koukalové, v normální demokratické společnosti.  Pár lidí na jejich názor demokraticky vyjádřili názor svůj a někteří jim i zanadávali a někteří i třeba neslušně. Ano, ale co je na tom divného a objevného?  Lidi si nadávají od nepaměti, když s někým nesouhlasí, a to již po několik století a nyní se někteří hrozně nad tím podivují, co jsme to za národ, že se urážíme. A vždy se bohužel najdou lidé, co to přeženou, ale tak to bylo a bude.

Ony urážky navíc používají oba tábory, takže ono udivení je opravdu mimo mísu. Stejně jako ono heroizování oné bezvýznamné odpovědi. V tomto ohledu mě proto nejvíce pobavila myšlenka, že Koukalová, či Dusilová svými činy projevily, svou opravdovou svobodu a poctivost. To tedy ano, protože stejně jako slavnou biatlonistku, podobně jako herce Ebena, tak i zpěváky Kollera s Dusilovou, žádné persekuce či žaláře nečekají. Naopak, čekají je vždy titulky na předních stranách tištěných či elektronických médií a opěvované komentáře z řad novinářů.

Karel Gott nedávno také vyjádřil svůj názor, či režisér Troška, nebo umělec Ringo Čech. Ale nikde jsem se nedočetl, že by šlo z jejich strany o odvahu či lekci z demokracie. Přitom také vyjádřili svůj názor na prezidenta, úplně stejně. Jenže v druhém případě se řekne, že jsou to umělci pro takové tuctové lidi, co sedí v hospodě u piva či u nováckých telenovel.

Obávám se, že lidé co takto uvažují a považují normální vyřčený názor za projev velké odvahy, zamrzli někde v roce 1989.  Pokud si už dotyční nevšimli, tak svobodné názory se tu projevují už přes 20 let. Takže když někdo označí obyčejné vyjádření ve videochatu za lekci z demokracie, pak je to lekce na úrovni mateřské školky.  Stejně, když se někdo ohání oním Havlovým heslem o pravdě a lásce.

Každý člověk přeci má svou pravdu i lásku a každé malé dítě ví, že je to lepší jak ona lež a nenávist. A ohánět se tímto heslem a ukazovat prstem na druhé, mi opravdu připadá jako hra pro ty nejmenší.

Celé mi to připomíná, jako pokus o vytváření falešných mýtů a budování nových hrdinů. Jenže pokud budeme za hrdiny označovat lidi, co mají dobré společenské či mediální postavení a za rekovský čin u nich budeme brát pouhé vyslovení názoru, tak se tímto dostaneme zpět před rok 1989 a k lekcím z demokracie až na úroveň jeslí.