Tento článek je o dvou tématech, které mají jednoho společného jmenovatele a tím je ztráta důvěry občanů.
První téma je samotná činnost Evropské unie. Tento těžkotonážní kolos se v rámci humanity snaží o řešení problémů v totalitních zemích dvojím způsobem. Ovšem oba způsoby, které používá, vedou k přílivu uprchlíků.
První způsob je svržení diktátora v zemi (Irák, Libye, Sýrie), kde díky totalitě sice jsou potlačována lidská práva, ale samotný systém je stabilní a nevede k útěku uprchlíků. Ovšem v rámci humanismu se diktátor svrhl a to vedlo k destabilizaci státu no a třeba právě Libyjci, tedy ti, co mají peníze, si teď volně plují směrem k Evropě.
Druhý způsob (Eritrea) je udržování diktátora při moci, kde díky totalitě jsou také potlačována lidská práva, ovšem zde se díky málo kontrolované hranici daří Eritrejcům ve velkém unikat do Evropy. Eritrejci tvoří po Syřanech druhý největší počet uprchlíků v Evropě.
Teď k tomu problému. Evropská unie každý rok posílala v rámci takzvané humanitární pomoci do Eritrei 100 miliónů eur. Letos pro velký úspěch tento rozpočet zvýšila na 300 miliónů. Nabízí se tedy zajímavá otázka. Kde ty peníze nakonec končí? Obávám se, že jsou jenom dvě možnosti. Buď u těch Eritrejců, kteří tam totalitně vládnou a ty peníze si sami shrábnou, nebo u těch Eritrejců, kteří pak peníze využívají k cestě do Evropy.
Zde se nabízí další, docela logická úvaha. Když se tedy už tolik peněz nacpalo do Eritrei a výsledkem je velký počet uprchlíků a souběžně se nacpalo nemálo peněz na války v Libyi, Sýrii a Iráku, jejímiž výsledky je také vlna uprchlíků, zda by lidé, co vedou tento svět, neměli raději odejít do předčasné penze, než celé lidstvo svými přešlapy totálně destabilizují.
I každý laik přeci uzná, že armáda Eritrei není na takové úrovni jako Libye či Iráku, z čehož plyne další dotaz. Proč tedy v rámci humanismu a efektivity nebyl nejdříve svržen tento totalitní režim, ale naopak se zahájily války docela nákladné a s katastrofálním efektem? V obou případech jde o naše peníze, které byly vyhozeny oknem, a nyní se po nás chce, abychom za přešlapy vůdců světových velmocí měli být solidární.
A teď k panu Sobotkovi. Tento člověk, co od svého mladí tvrdě maká v parlamentu, už absolutně zradil své myšlenky a chová se, jako chytrý kníže sedmého knížectví z pohádky S čerty nejsou žerty. V úvodu známé pohádky vypravěč uvádí, že sedmé knížectví čekalo, až jak všechno dopadne. A to je přesný přístup pana Sobotky ke všem ožehavým tématům. Vždy když je nějaké nepříjemné téma, není o něm slyšet a hraje si na pštrosa. Ve chvíli kdy se hlavní média a novináři k tématu nějak postaví, tak pan premiér vyleze vstříc reflektorům a řekne přesně to co je potřeba. Zkrátka příliš kalkuluje a bojí se, aby si proti sobě nepoštval velkou masu lidí. Ovšem jeho problémem je bohužel to, že si myslí, že názor novinářů s České televize a jiných velkých médií je zároveň názorem většiny národa. Tím nechci ze sebe dělat vědmu a říkat co si myslí většina národa, ale zkrátka někteří politici se názorem mainstreamu docela často nechají ošálit. A na to, podle mého skromného názoru, tito politici v čele s panem Sobotkou dojedou, stejně jako celá Evropská Unie.
