Už jste si určitě stačili všimnout, že všechny věci časem tak nějak stárnou. Na začátku jsou krásně nové, časem zajdou, pokazí se a promění na smetí.
Tohle je zřejmě první zákon tohoto vesmíru. Všechno nové zestárne. Asi to pro nikoho nezní moc objevně. Spíše samozřejmě. Obyčejně. Přesto to často vypadá jako-bychom na tenhle zákon úplně zapomněli. Nebo ho alespoň zatvrzele ignorovali.
Životní cyklus věcí. Koloběh života. Střídání dne a noci. Roční období. Vše se točí v kruhu. Zcela samozřejmé starosti lidí po tisíciletí. Opravit co opravit lze, vyměnit co už dosloužilo. Vytvářet nové. Likvidovat staré. Co se tvoří snadno, dlouho nevydrží. Co má vydržet dlouho, dá mnohem víc práce. Taky je to složitější opravit, obnovit ale i zlikvidovat.
Dnešní doba se přiklání k extrémům. Preferuje věcí, které se promění ve smetí prakticky už okamžikem koupě, ale na druhou stranu přisuzuje neomezenou životnost jiným.
Je to důsledek přirozené touhy mít co nejvíc nových věcí a co nejmíň starostí. Výsledkem je paradoxně opak. Máme spoustu smetí a problémy stále rostou.
Kdo se dnes zabývá tím, že i nový dům bude jednou starý a bude ho potřeba obnovit, kdo tady dnes řeší obnovu velkých staveb, cest, mostů. Tedy skutečnou obnovu, ne jen látání děr a drátkování.
Příroda si se zázrakem jarního znovuzrození vystačí sama. Všem lidským výtvorům musí jaro přinést zase jenom člověk. Skutečnost, že všechny věci stárnou není chyba v systému. Je to jeho přednost. Je to obrovská příležitost. Prostor pro neomezenou tvořivost. Prostor pro další vývoj.
Jen si znovu vzpomenout, že nejvíc radosti nám přináší vlastní tvořivost. Ne brát, ani mít. Vlastnictví přináší starosti. Jen tvořivost přináší opravdovou radost a svobodu. Schopnost tvořit je obrovský dar. Jen ho v sobě objevit.
