Živelná pohroma

Vřítila se do mého života kosmickou rychlostí. V dálce doznívala bouřka a Ona se brouzdala bosá v louži. Měla modré oči a byla blond.  

Když se na mne usmála, přestal existovat vesmír. V jejich očích jsem byl zázrak. Dosud brala mužské pokolení jako méněcennou rasu. Byla v údivu, že mezi nižšími bytostmi se může najít někdo, kdo jí dokáže zavázat střevíček. Já jej vázal ochotně a rád.

Na dlani jsem ji nabídl srdce. Vymetla a prošmejdila v něm kdejaký kout. Jednal jsem bezelstně a otevřeně. Nezapírám. Byla tygřicí, kterou jsem miloval a obdivoval pro její krásu i nezkrotnou mysl. Mazlila se jako kotě a její drápky neubližovaly. Mezi kamarády jsem se cítil jako král -záviděli mi ji.

Občasné blesky jsem chápal jako rozmar. Neviděl jsem, stahující se mraky. Ochotně tu a tam ustoupil ze svých zásad. Byla živel, který mne fascinoval - než jsem narazil.

Při doteku nepřeskočila jen jiskra, ale v dáli uhodil i hrom.

Z ničeho nic jsem stál pod přívalem deště. Blesky nacházely snadný cíl.

Byli jsme první den na chatě, mimo dosah civilizace. Večer, při pokusu o sblížení, mému srdci nedala šanci. Přespal jsem venku pod širákem.

Ráno jsem ji vrátil zpět do divočiny.

Když jedu kolem, občas si na ni vzpomenu. Prohnala se mým životem jako živelná pohroma. Přesto mám touhu vše prožít znovu.

. . . . . . .

Miláčku, lásko, nezavěšuj telefon. Tohle se stalo mnohem a mnohem dřív, než jsme se poznali. Nech, prosím Tě, hrníčky v kredenci. Za nic nemohou. Až přijedu domů, všechno Ti vysvětlím. Kufry stejně nenajdeš.