Kdo nechodí na výstavy je barbar. To ví přece každý. Jsem Barbar. Na výstavě jsem byl naposled ještě před oním magickým rokem se třemi nulami a to se již nepočítá.
Ještě za komančů jsme byli na exkurzi. Zcela nečekaně v lihovaru. Když jsme si prohlédli provoz, slíbil nám soudruh ředitel výstavu v klubovně. Usedli jsme ke stolu. V čele stál celý sortiment produkce firmy. Už si jen pamatuji slova hostitele: „Chalani, dajte si na co máte chuť.“ Dál nic…
Onehdy mne kolega z práce zval, že v pivovaře mají výstavu piva. Šel jsem… Kecal… Domů mne museli donýst.
Tak jsem si řekl, tudy cesta nevede.
Dostal jsem radu od slečny, kterou jsem pozval do Benátek. Jizeru neznala. Slíbil jsem, že jí dostanu na molo. Dorazila vyfiknutá – prostě kočka. Nechápu, proč vyskakovala, když jsme dorazili do přístavu. Molo jako vyšité.
Tenkrát mi vnukla správnou myšlenku - abych se dal vystavit, že jsem exot.
Fajn.
Při cestě z Německa, hned za hranicemi, mne zaujaly prosklené výstavní prostory. Tu a tam nějaká slečna postávala. Mávala - čekala na taxík. Opravdu, každou chvíli nějaký zastavil. Konečně ideální místo, kde se dát vystavit. Stanu se vzdělaným a kulturním exotem.
Držte mi palce.
* * *
„Haló, slečno počkejte, nezavírejte. Jen dva prstíčky si ohřeju a hned půjdu…“
Plésk !!!
Políček mlaskl jedna radost. Jen líčko nemuselo být moje.
Otevírám oči a hladím si tvář:
„Dobrý den - jsem zde na výstavě exotů??“
