Setkání pod Blaníkem II

Stejná louka,

stejný hlas.

V očích má oheň,

blankytný jas.

„Podívej, kvetou zvonky.

Utrhneš mi jeden?“

Opět jsem pohlédl

ztratil dech.

Je ještě krásnější

než v tajných snech.

Rád splním, krásko,

každé přání.

Chci tě v náručí,

čas na poznání.

„Náš čas

jsou motýlí křídla.

Zvonkohru milují,

tam je má síla.“

V očích písek, v duši zmatek

nikde, nikde žádná z kytek.

„Oči vidí pouze barvu.

Klamou, čekej zradu.

Zvony horké srdce mají,

je to zde i v jiném kraji.“

Cítím teplo někde v dáli

jsou tam – na vrcholku skály.

Skálu jsem dobyl,

zvonky našel.

V hlavě mi duní

neznámý tón.

Na vrcholu leží,

leží zvon.

„Nech vše ležet, vrať se zpět.

to co tam vidíš, nespasí svět!!“

Přála sis zvony, máš je mít.

Velký bude, bude znít.

„Chtěla jsem zvonky

lehounce zacinkat…

Motýl je plachý,

šel již spát.

Nech být, prosím, Blaníku zvon.

Přivolá, přivolá hrom.“

Zablýsklo se, zahřmělo.

Zachvěly se stráně,

šumí bor.

Z hory se ozývá

rytířů chór.

Já jsem ten, kdo skálu rve.

Očima tavím, tavím zem.

Mé nohy jsou kopyty koní.

Má hruď, brnění chrabrých.

Nad hlavou třímám ohnivé meče.

Tak rád bych jel do krvavé řeže.

Skála se zavřela.

Zem potemněla.

Dusot koní ztrácí se v dáli.

Brnění hlavu stále víc pálí.

Ohnivé meče planou z tvých očí.

Vidím je nad sebou, slzy mě smáčí.

„Podívej, kvetou zvonky.

Utrhneš mi jeden…“