Povídání o Nigérií - pozvánka na výstavu

S keramičkou, magistrou Janou Skořepovou, jsem se prvně seznámil předloni při výstavě prací žáků výtvarného oboru ZUŠ Václava Talicha Beroun. Způsob, jakým se její svěřenci zhostili tématu „Mořský svět“, mě doslova okouzlil. Kdo neviděl, o mnoho přišel. Tím více mne v závěru loňského roku upoutala zvěst, že se Jana, zcela sama, chystá na studijní cestu do nitra černého kontinentu.

Vernisáž její výstavy mi unikla, nikoliv samotná Jana.

Na úvod našeho povídání jsem Janě položil otázku, proč křehká žena podniká tak dobrodružnou cestu, jakou byla ta její do Nigérie, ve dnech od 12. prosince do 12. ledna tohoto roku.

„Práce, nic než práce. Ke svému doktorandskému studiu potřebuji srovnání současných vizuálních znaků."

Jako laikovi mi trpělivě vysvětlila, že jde např. o znaky pro orientaci v krajině i sídlech. Znaky, které známe ze skal a zdí obydlí. Téma její práce vyžaduje srovnání mezi Českou republikou, Itálii a Afrikou. Dva roky chtěla podniknout výpravu do Tanzánie nebo Keni. Až nyní se naskytla vhodná příležitost navštívit oblast, která není tolik zatížená turistikou. Připomněla mi, že Nigerie patří mezi jedny z nejbohatších afrických zemí - zdrojem příjmů je ropa. Jsou zde kontrasty mezi chudými a privilegovanou vrstvou. Panuje zde velká korupce, ale na rozdíl od jiných zemí Afriky, zde není hladomor. Bývalá britská kolonie je ukázkou novodobého Babylónu; mluví se tu 250 kmenovými jazyky.

Cílem cesty byla východní část Nigerie na hranici s Kamerunem – od Čadského jezera přes pohoří Mandara, kde deset dní pobyla v Sukurském království, a dále na jih do oblasti Cross River  až k deltě samotné řeky.

http://travel.nationalgeographic.com/travel/countries/niger-map/¨

První co Janu zaujalo, byly děti ve slumech v Maiduguri. U cizinců děti vyvolají pocity, že potřebují zachraňovat. Běloch, který je zde na pár hodin, jim pomůže tím, že jim dá peníze, což je největší chyba. Neboť tím si je vychová k tomu, že když tito lidé vidí bílého turistu, hned natahují ruce nebo po něm pokřikují „ give me money“, což je pak nepříjemné. Až na druhý pohled je viděla (cestou do kostela) v čistých a upravených oděvech.

Při pobytu v Sukurském králoství měla možnost poznat, jak se žije v rodinách, jak se u nich slaví Vánoce a jiné události.

Za povšimnutí stojí, jak kreslí zdejší děti na rozdíl od našich. U nás stavíme všechno od země – dům, stromy, zvířata. Zde věci, objekty i postavy „plavou“ v prostoru.

V blízkém styku s obyčejnými lidmi nacházela vstřícnost a upřímnou snahu o pomoc v její práci.

Tyto čepice z dřevěných kalabašů (druh tykve), nosí ženy na hlavách ve vesnicích v pohoří Mandara.

Přesto, že nás začal tlačit čas, neodpustil jsem si rozvinout myšlenku z úvodní otázky - zda měla pocit nebezpečí?

Krátce po příjezdu do Afriky, hned druhý den, co opustila hlavní město Abuja, jela odpoledne autem, které pro místní slouží jako hromadný prostředek za známým do Kamerunu. S autobusy se tu nesetkáte. Večer narazila na zátarasy na silnici, kde stáli vojáci v černém a kontrolovali auta a pasažéry. Chvilku strachu překonala uklidňováním slovy známého, který jí řekl, že bílý se nezabíjí neboť má peníze... Po krátké domluvě a kontrole dokladů mohla pokračovat v cestě.

Druhý zážitek hrůzy zažila při sestupu z náhorní plošiny na základnu. Špatně odhadla čas a setmělo se. Nebezpečím byly opičí tlupy. Škoda, že neměla stopky. Patrně vytvořila český rekord v „přepralesním běhu“.

Co si přivezla?

Velké množství materiálu ke studiu a bonus - poznáni života z jiného úhlu:

Zcela jinak srovnané životní hodnoty. Viděla postavení žen ve společnosti, kde existuje mnohoženství. Jiný společenský řád, kde stařešinové chodí ráno zdravit krále.

Zachytila a pocítila na vlastní kůži co znamená, že se zastavil čas, který zde má jinou dimenzi. Je čas sázet – jindy čas sklízet. To vše má svůj řád a lidem dává určitou jistotu.

Společnost, kde vrcholem společenského života jsou na jedné straně nedělní trhy (kam se chodí obchodovat, bavit nebo jen se sejít s přáteli) a kostel na straně druhé.

Když se Jana pochlubila posledními výtvory dětí – africkými bubny – lehce se zamyslela a na mou otázku, kam příště, pokrčila rameny.

"Plánů mám plnou hlavu. Vše záleží na tom, jestli se mi podaří získat finance, případně sponzora."

Zda se ještě jednou Jana vrátí mezi skalnaté monolity do oblasti Icomu, těžko říct. Shlédnout snímky z putování po Nigérií stojí za to.

Jedno však vím já - vernisáž a povídání z její další výpravy si nesmím nechat uniknout.

Pokud se najde organizace nebo podnikatel, který by měl zájem využít služeb odvážné cestovatelky, rád kontakt zprostředkuji.

Tímto děkuji Janě Skořepové za laskavé poskytnutí fotografií z její cesty po Nigérii a Kamerunu.