Domů dorazil i Bohouš Křivan. Sotva odložil věci hned se na něj vrhnou kluci.
„Koupil jsi kružítko, tati," ptá se Jirka.
„Koupil. Od ledna třetí. Doufám, že letos naposled. Nedáváš si na své věci pozor."
„Tati," přeruší ze zamyšlení otce starší syn Leoš „ty jsi slíbil Dusilovi, že jej budeš trénovat?"
„Myslíš šachy, pak ano. Musí jen najít někde místo pro klubovnu a dát dohromady skupinu zájemců."
„Tak se podrž. Už jí má!" halasí Leoš.
„...a budeš se divit kde!" říká Jirka
„No, to se nechám podat."
„Přímo tady v obecňáku. Jana, Pavlova ségra, nám půjčí jednu místnost nepotřebného skladu."
„Jak to nám? Slíbil jsem něco pouze Pavlovi," naoko se brání otec, na kterého jsou upřeny dva páry očí.
„My mysleli, že začneš konečně i nás učit," zklamaně říká Leoš.
„Slibuješ to už dva roky," vyčítá Jirka.
Bohouš padne do křesla. Kluci hned na něj a snaží se usadit každý na jedno koleno...
Někdo ťuká na dveře!
Do obýváku vchází host.
„Zvoním, klepu, nikdo neodpovídá. Slyším hlasy. Nazdar bando," zdraví domácí Víťa Hrouda, Zdeňkův táta.
Kluci bystře vyskakují a dospělí si jdou potřást ruce.
„Čaves. Rád tě vidím, Víťo. Vezmi místo. Dáš si kafe, pivko nebo raději něco ostrého."
„Díky, kafe si dám."
„Leoši nebo Jirko, prosím, udělejte nám dvě kávy."
„Už se na nich pracuje," ozývá se ozvěnou z kuchyně.
„Vidím venku auto, jdu kolem..."
„Zdeňka jsem viděl. Před chvíli jel do Jablonce."
„Fajn, dík."
Kluci servírují na stolek dvě kávy. Od dospěláků slyší poděkování a chválu za šikovnost.
„Na to, že žiješ už třetím rokem bez baby, jsou kluci šikulové."
„Moc se nerozhlížej. Je mi jasné, že pro ženskou ruku je tady práce víc než dost," se smíchem přerušuje kontrolu pořádku Bohouš.
„Nic neříkám. Dobrý."
„Nakonec jsi mi přišel nabídnout další krasavici ze svého harému, co?"
„Ne, ne. Tentokrát opravdu ne."
Víťa v jablonecké automobilce Weltman mj. šéfuje největšímu montážnímu úseku, kde je naprostá převaha žen. Před Vánocemi se pokusil přítele oženit. Marně.
„Jdu s prosíkem."
Hostitel pozdvihne obočí a zbystří pozornost.
„Jistě znáš starého Matějku. Před časem jste se bavili o novém řídícím systému pro dopravníky. Rozhodl se jít koncem roku do penze. Již tak přesluhuje druhým rokem. Otázka kdo za něj. Dále - oba mladí, kteří vloni nastoupili se jakž takž zapracovali, ale podávají přihlášku na strojárnu ČVUT do Prahy."
„... a tam berou letos bez přijímaček!"
„No tě prsa," bezprostředně reaguje Víťa. „Vloni byli na praxi u nás dva šikovní kluci od vás z průmyslovky. Matějka je chválil a dnes mi připomněl se na ně zeptat. Slíbil, že by je do konce roku zaučil."
„Nevíš kdo to byl?"
„Matějka mi jména napsal," vytahuje z kapsy lístek, „pokud čtu správně Hošek a Svačina. Hošek. Není to syn Jardy Hoška z kalírny?"
„Je a ten druhý, Lukáš Svačina - jeho táta dělá v Energocentru revizáka. Zeptám se jich. Pokud nejdou na vejšku, třeba budou mít zájem. Dám ti vědět co nejdřív."
„Tebe škola ještě baví? Nabídka stále platí. Dnes jsem mluvil s ředitelem. Můžeme přihodit i nějakou kačku navíc. Takových machrů na céencéčka, jako jsi ty, moc není."
„Zklamu tě. Dva měsíce dovolené v létě mi nedáš. Snad, až oba kluci budou na střední škole, můžeme hodit řeč."
Poslední slova zaslechli Jirka s Leošem, kteří se nepozorovaně připlížili za záda otce. Tajuplný úsměv pana Hroudy svědčil, že o jejich přítomnosti ví.
„Baf!" nečekaně vyrazili kluci z úkrytů.
„Fuj, to se dělá mi tady strašit návštěvu."
„Strejda Hrouda se vůbec nelekl. To neplatí," reklamuje neúspěšný pokus Jirka.
„Víš strejdo, že táta slíbil Dusilovi, že bude učit šachy."
„Cože? To jsi Pavlovi opravdu slíbil?"
„Využil mé slabé chvilky. Dal jsem mu ale podmínku, že musí najít klubovnu."
„Neříkej. Že jí sehnal. To je celý Pavel. Takže tě ukecal..." směje se na celé kolo Víťa.
„Vidíš, strejdo. Když chceme my, nemá čas. Objeví se nějaký Pavel a může se přetrhnout," stěžuje si mladší ze sourozenců a pohodlně se uhnízdí na klíně otce. „Je to spravedlivý?"
„To víš, že ne. Nemáš to s tátou lehký. Třeba jej něco potkalo a nemůže se s tím stále vyrovnat. Potřebuje čas... Málem bych zapomněl, Bóďo. Žena mi dala za úkol tě poprosit, jestli se nepodíváš na pračku."
„Co je s ní?"
„Netočí buben."
„Nebyl cítit nějaký smrad?"
„Nevím, neříkala."
„Kluci, dodělat úkoly. Jdu k Hroudům."
„Jasně, tati. Kdy příjdeš?"
„Poslyš, já jsem neříkal, že máš jít hned." směje se Víťa.
„A košile se ti vyperou kdy? Jdeme. Jen si vezmu brašnu s vercajkem. ...domů přijdu, synku, až budu hotov s prácí."
