Položil jsem dětem (synovi 13 a dceři 16 let) dvě otázky. Co se jim okamžitě vybaví při slovu fotograf a fotoamatér. Na stejné otázky mi odpovídala i (snad již) dospělá kamarádka. Děti odpověděly jednoduše, kamarádka více ze široka. V zásadě se odpovědi nelišily.
Představa fotografa je spojena s člověkem ověšeným fotoaparáty s velkou kabelou na objektivy, filtry a filmy. Mírně potrhlého, stále v pohybu. Práce je práce, nějak se živit musí.
Fotoamatéry se stáváme (nejčastěji) na dovolené. Užíváme si volného času. Nikam nespěcháme a tu a tam stiskneme spoušť.
Fotograf (dnes již jen špičkový) se drží jako klíště klasické analogové technologie. Fotoamatér si vybírá mezi stále lepšími digitálními přístroji, jejichž cena neuvěřitelně klesá.
Obě skupiny mají jediný společný cíl – fotografii. Ta je či není dobrá. Profík špatné nemilosrdně likviduje. Amatér je ukládá – co kdyby jednou.
Mezi fotoamatérem a fotografem je pouze jednosměrná cesta – ten, kdo se jednou stal fotografem, již nikdy nebude fotoamatérem.
Na dobré fotografii nepoznáte, zda jí vytvořil ten či oný. Je výsledkem fotografa. Je lhostejné, zda byla zhotovená za účelem obživy nebo jen z radosti. Není už vůbec podstatné, zda byla vytvořená digitálně nebo klasicky. Na fotografii nepoznáte národnost ani vyznání autora. Nemusíte znát cizí řeči – promluví nejčistší mateřštinou. Chcete-li slovy popsat city a nálady, ne vždy se vám podaří vystihnout podstatu. Filmař musí natočit několik metrů filmů a výsledek je stále nejistý. Přijde pan fotograf a jedním snímkem řekne vše. Fotografie mluví, křičí, řve i pláče. Bolest vyčteme ve tváři člověka i ve zmrzačené krajině. Dítě ještě nevysloví jediné slovo – fotografovi řekne vše. K řeči zvířat fotograf nepotřebuje dabing.
Představte si Brusel, sídlo Evropského parlamentu. Místo stovek tlumočníků by stačilo angažovat fotografa. Budeme potřebovat peníze na určitý projekt? Pošleme fotografii a nebudeme utrácet peníze za drahé překlady. Emotivní fotka dokáže přesvědčovat mnohem lépe než statisíce slov, která se dají překroutit a vykládat zcela obráceně.
Fotografie umí i mlčet. Po návratu z cest (třeba z Bruselu) si prohlédneme exotické obrázky a uložíme do archivu nebo krabice. Vydáme se nazdařbůh do ulic. Třeba na výstavu fotografii za rohem. Chodíme mlčky kolem míst, která více či méně důvěrně známe. Exotika je exotika, ale tady – tady jsme doma.
Tato místa milujeme, jsou pro nás nejdražší.
Není třeba slov – jsou zbytečná. Fotíme.
