V neděli jako vždy páníček klohní dobroty. Prej vám sem občas nějakou nabídne. Mně ne. Tak jsem na něj štěkla, že jako venku svítí sluníčko a mohli bychom vyrazit. Povedlo se. Ještě jsem se mu snažila vnutit brašnu s canonem, ale nedal si poradit. Má nový mobil s foťákem, nějaká Nokia 6700, a mermomocí chtěl z něj vymáčknou kloudnej záběr. Ještě blábolil něco o pěti mega - mě provokovalo víc pár deka toho, co vonělo v hrnci.
Čuby, tolik sněhu jsem za celou zimu na cestě neviděla.
I myši byly z toho na větvi. Slyšela jsem jak dovádějí pod sněhem. Jen kdyby nějaká vystrčila chlup.
Baf, konečně. Čumák mne nezklamal. Jsou tady!
Nahoře na poli jsou další. Stopa je čerstvá.
Jdu. Někde přede mnou je schovanej ušák ušatej.
Byl tam! Vyskočil mi přímo před čenichem!
Vy nic nevidíte?
Poděkujte mému páničkovi. Místo toho, aby udělal životní fotku a fotil, řve na mne jako blázen. Stejně nic neslyším, nevidím.
Jsem ve svém živlu - jsem vlčanda.
Zrada.
Místo do pole se ušatec vrátil k cestě a pak dolů do stráně do křoví.
Za všechno může páníček - křikem mi zajíce splašil!
Ještě jsem se ve stráni chvíli snažila, marně. Když jsem se "ochotně" vrátila, dostala jsem pochvalu za poslušnost. Taková jsem já, mátinko. Haf.
Ještě jsme se chvíli potulovali zavátou cestou. Výsledek nula. Tak jsem štěkla povel k návratu domů.
Pokud vím, z nedělního oběda vám páníček nedal ani čuchnout. Já umyla talířek - byl gulášek.
Mějte se hafo dobře.
Vaše Tašenka.
