Bejky - část třetí

Nacházíme se v obci Bejky. Právě v čase, kdy byla zasažena dvěma otřesy. První při ochutnávce nové značky piva. Obecní zastupitelé vystoupili z politických stran. Druhý otřes je otřesnější. Sál, se všemi hosty, se propadl do podzemí, o kterém je známo, že nějaké je, ale nikdo netušil kde. Ztráty na životech ani zranění nejsou. Na průzkum se vydal Georgu Dimitru společně s Pepkem Námořníkem a mladým Jirkou Ťuhýkem.

Najednou je kolem tma. Jen tři kužele světla prořezávají cestu vpřed.

„Ví někdo, kde jsme?" ozve se první študent Jirka Ťuhýk.

Pepek nasaje nosem vzduch a otáčí se jedním směrem. „Cítím jako by odněkud táhlo. Na průvan jsem dost háklivý."

„Já se ptám proto, že mám dojem, že stěny jsou rovné. Žádná klasika z jeskyní, jak jsme zvyklí."

„No jo, všiml jsem si hned, jak jsme přelezli sutiny z propadu, že je tady uklízeno. Až na vrstvu prachu. Kam máme namířeno Georgu?"

„Zahlédl jsem světlo. Mělo by být za zákrutou. Bacha na hlavy."

Skupina vstupuje do zúženého průchodu. Kámen na stěnách je opracován a strop - vyztužený.

„Tady! Vidím stopy," polekaně vykřikne študent a svítilnou označuje obrysy stopy od boty. Je pokryta vrstvou prachu, ale zřetelná.

„Další," ukazuje Pepek.

Před léty zde prošla čtveřice lidí.

„Tak přece. V osmdesátém prvém našli cestu. Žádný gulag," mluví v hádankách Georg.

„Myslíš skupinku mladých lidí, jak je esenbáci nahoře dali lochu?" ptá se Pepek.

„Táta se nedávno dušoval, že je nikam neodváželi. Cela byla najednou prázdna. Měl z toho velký průser a tátu tenkrát vyhodili. Musel jít makat do družstva," říká zamyšleně študent.

„To ti byly dva, tři roky. Moc si nepamatuješ."

„Víte, kdo to byli ti čtyři. Táta mi nikdy nic neřekl."

„Moji bratři se sestrou," suše pronese Georg a vyrazí po stopách.

„Vida. To znamená, že ses tady neobjevil náhodou," zapaluje Pepkovi a sotva stačí tempu velitele.

„Měl jsem trochu štěstí. Otec mne tenkrát do Čech nepustil. Byl jsem poslední z rodu."

„Nerozumím," nechápe študent, ale odpovědi se zatím nedočká. V dáli zahlédli již světlo. Chodba se lehce rozšířila a vzduch je lépe dýchatelný.

Nikdo není na pochybách. Podzemí není přírodním, ale lidským výtvorem.

„Tak a jsme zde," spokojeně oddechuje Georg a rozhlíží se na všechny strany. Stop v prachu je již víc a navzájem se překrývají.

„Jů," študent málem zavýskl nadšením, ale včas se zarazil.

Není divu.

Sál o rozloze fotbalového hřiště pod zemí, se dá ještě nějak rozumem zvládnout. Nikoliv interiér a dokonalé osvětlení. Strop je zhruba ve stejné úrovni, podepřen sloupy neznámého stylu. Sál terasovitě klesá dolů na způsob antických amfiteátrů. Centrem je podium.

„Podívejte se kolem do lodžií, zda nenajde nějaké lidské ostatky. Študent vlevo a Pepek vpravo. Já se podívám za podium," rozděluje Georg úkoly.

Po chvíli se ozve Pepek. V jedné z lodžií se nachází krypta s několika hrobkami. Poslední je nezakryta.

Dejme trochu času Georgovi, aby se rozloučil se sourozenci, a pojďme za študentem s Pepkem do trůnního sálu.

Na dotek ruky mají objev, po kterém touží každý hledač stop minulosti, zázračné techniky, krásy a pokladů. Nedá se srovnat se ztracenou Jantarovou komnatou ani jinou památkou dávnověku.

Nic zde není jen pro krásu, nic co by sloužilo jen jedinému účelu. Drahokamy a jiné lesklé kameny tvoří nádherné mozaiky, ale současně důmyslně odrážejí světlo. Odkud se bere, je zatím záhadou. Ornamenty a reliéfy přivádějí vzduch nebo vodu. Druhé již účelu neslouží. Voda došla.

„Všude samé býčí hlavy," kroutí hlavou študent nad symboly a erby. Zírají na něj ze všech stran.

„Bejk byl symbolem síly a plodnosti," vysvětluje Pepek a prohlíží se v jakémsi zrcadle. Nevěří očím. Ze zrcadla na něj civí odraz s býčími rohy na hlavě. „Paráda. Zeptám se zrcadla, kdo je nejsilnější a hned mám odpověď."

Stejnou korunovaci absolvuje i študent. „Jen aby nám nezůstaly," a sahá si hned na hlavu.

Nezůstanou.

...

V propadlišti hasiči zjistili, že se nelze bezpečně přiblížit k okraji. Docházelo k opětovným sesuvům. Bude nutno okraje zpevnit a teprve potom zachránit propadlíky.

Starosta zatím požádal o dodávku padesáti svítilen. Z podzemí moc dobře slyšel, že výprava dosáhla netušeného cíle a nechtěl zůstat pozadu. Rozhodl, že všichni se vydají po stopách Georgovy skupiny.

V trůnním sále je čeká přivítání.

Na podiu stojí v nadživotní velikosti postava ve slavnostní tunice.

„Zastavte své kroky a vzdejte poctu svému knížeti. Padněte na kolena," nese se sálem sugestivní hlas.

Úlek je nelíčený a příchozí poslušně poklekávají. Jen starosta, zvyklý jednat jménem obce, si nedá poroučet.

„Jakým právem nás, pane, zastavuješ? Jsme svobodní lidé a nikomu se nebudeme klanět."

„Jsem právoplatný následník knížete Radomysla. Staršího bratra Přemysla, který před tisíci léty musel kraj opustit a zachránit si holý život."

„Neznám tě, pane."

„Znáš - pod jménem Georg Dimitru. Skutečné jméno je Radomysl čtyřicátý osmý.

Silné kafe i na študenta a Pepka, kteří přišli s do sálu společně s Georgem.

„Dokaž, že jsi tím, o kom mluvíš," ozývá se študent, kterému se zdá, že byl zneužit a podveden.

„Pane starosto, sestupte na sedmou terasu. Vpravo najděte sedmou dlaždici se symbolem bejka."

Starosta váhavě poslechl. Na označeném místě se snaží dlaždici nadzvednout. Marně. „Tady nic není. Jen blafuješ."

„Musíte zatlačit na rohy bejka a uvolnit pojistku."

Stalo se. Deska se vyklopila.

Starosta z dutiny vyzvedl truhlici. Bez námahy ji otevřel a ...

„Potřebujete ještě nějaký další důkaz, pane?"

Starosta jen mlčky zavrtí hlavou. Zavře truhlici a spolu se študentem, který mezitím přiběhl, jí snáší. Dále pokračují krátkým schodištěm na podium. Před kamenným křeslem se zastaví, truhlici otevřou a pokleknou.

Následuje scéna jako z bijáku. Jen s tím rozdílem, že jsme v reálu.

Poklekává i Radomysl a sklání hlavu.

Starosta vyjímá z truhlice poklad. Nádherně zdobenou korunu. Podrží ji oběma rukama před sebou a otočí se do sálu.

„Ještě než vložím korunu na hlavu knížete. Prosím pana učitele, aby provedl sečtení počtu hlav obce Bejky, zde přítomné."

„Padesát pět dohromady, pane starosto."

„Děkuji. Přítomno je víc než sedmdesát pět procent obyvatel obce Bejky. Dávám hlasovat, zda se obec Bejky stává samostatným knížectvím, nezávislým na České a ani jiné republice.

...

Děkuji. Jednomyslně.

Tímto prohlašuji, že katastr obce Bejky se stává nezávislým knížectvím Bejky."

Otáčí se ke knížeti.

„Kníže Radomysle, vracím ti vládu nad knížectvím Bejky. Vkládám na tvou hlavu korunu, symbol tvé vlády. Vládni spravedlivě."

<Pokračování příště>

Čtvrtá část vyjde v úterý 6. října ve stejnou dobu.