Bejky - část čtvrtá

Podzemí obce Bejky poodkrylo své tajemství. V jeho prostorách se nachází netušené bohatství. Georg Dimitru se představil jako následník Radomysla, bratra Přemysla. Identitu prokázal odkrytím korunovačních klenotů. V bleskovém referendu obec vyhlašuje samostatnost a korunuje knížete Radomysla 48.

**********************************************************************************

Radomysl spokojeně přijímá hold.

K velkému úžasu poddaných snímá z hlavy korunu a sestupuje pomalu dolů.

„Děkuji. Moc vám všem děkuji. Bez vás bych úkol nesplnil. Škoda jen, že se toho nedožili bratři a sestra. Byli byste skvělými poddanými."

„Jak, byli?" ohradí se okamžitě hospodský Bavor, stojící nejblíže.

„My jsme vašimi poddanými, kníže," přidává se starosta. „Podívejte se kolem. Všichni, do jednoho, za vás položíme i životy. Mám pravdu, Bejci!!"

Trůnním sálem se nese bučení.

„Dnes je jiná doba než před tisíci léty. Mým úkolem byl návrat a nalezení koruny."

„Ano, máte pravdu. Korunu máme a kdo myslíte, že ji bude nyní nosit. Prezident republiky nebo premiér? To opravdu chcete?"

„Ať nám řekne, v jakém znamení zvěrokruhu se narodil," ozve se hlas z lidu.

„Správně, správně..."

„Buďte tak laskav, kníže, v jakém jste znamení?" tlumočí otázku starosta.

„Ve znamení býka. Co má být?"

„Pane učiteli, vy jste narozen kdy," otáčí se starosta do sálu.

„Ve znamení býka," zní odpověď.

„Paní doktorko, vy a vaše děti?"

„Také ve znamení býka."

„Všichni jsme narození ve znamení býka. Vaši bratři a otec určitě taky. Pletu se, kníže? Náhod je příliš mnoho," uzavírá starosta diskuzi.

„Myslíte si, že česká vláda a parlament, uznají naši svrchovanost?" nedá se Dimitru, alias kníže Radomysl 48.

„Tak tuhle sebranku si beru na starost já," hlásí se o slovo vědátor Peter Skalský. „Mám je přečtený do jednoho. Jestli dovolíte, Jasnosti, stačí jeden malý kamínek z vaší truhlice pro každého a pacičky budou lítat nahoru samy. Viděl jste sám, že jim nejde o blaho státu, ale o vlastní kapsy. Vím jak na ně. Dejte na má slova."

„Myslíte jantar. Klidně jim slibte po hlasování další. Jak zabráníme, aby nám sem nevletěla policie a všechno neznárodnila?"

„Jednoduše," vysvětluje hostinský Bavor. „Do svýho baráku nepustím nikoho, koho nebudu chtít a basta."

„Málem bych, Jasnosti, zapomněl. Hasiči nepostaví konstrukci v propadlišti dříve než zítra kolem poledne," sděluje starosta a upře pohled na knížete.

Ticho je napnuto jako tětiva luku.

Všechny pohledy míří na jediného - na knížete Radomysla 48.

„Souhlasím," a do nadšeného potlesku připojuje: „s jedinou podmínkou..."

„Psssst!"

„Se vší úctou se rozloučíme s mými bratry a sestrou. Budete tak laskav, otče Adame."

„Velice rád, Vaše Jasnosti," ochotně slibuje farář Jarovský, polichocen milým oslovením. V tom okamžiku vidí odchod z římsko-katolické církve v mlze.

„Než nás hasiči vysvobodí, můžete nám, Jasnosti, vyložit, jak to bylo ve skutečnosti s Radomyslem a Přemyslem?"

„Velmi rád. Jen vyřídím svou první státnickou povinnost vůči manželce." Myšleno obrazně vášnivé objetí s polibky a utření slziček štěstí z tvářičky.

Jak víme, z historie, první panovnické kroky nebývají jednoduché. Po polibcích od manželky následovaly gratulace obyvatel knížectví s osobním slibem věrnosti. Nikdo nikoho nenutil. Otevřená truhlice s korunovačními a dalšími klenoty jsou pro Bejky pádným argumentem.

Ticho!

Kníže vypráví.

„Všichni známe pověst o Přemyslu Oráči. Jak byl posly kněžny Čechů odveden od orby s voly. Kroniky mlčí a neví, odkud se vzal a kdo byl.

Správně tušíte. Pocházel z knížecího rodu Bejků. Jeho starším bratrem a dvojčetem, byl právě Radomysl, můj prapraděd. Radomysl se chystal oženit a za choť pojmout - Libuši. Slyšíte dobře. Libuši z klanu Čechů.

Přemysl věděl, že nemá jakoukoliv šanci dědit knížecí trůn po otci a ani zdatnějšího bratra z cesty násilně odstranit.

Lstí se mu povedlo na čas Libuši ošálit.

Vydával se za bratra.

Při jednom ze svých proroctví Libuše podvod odhalila. Vidina vlády nad prostorem mezi řekou Moravou a Bavorskem byla silnější než city k Radomyslovi. Přemysl dostal šanci - měl dva týdny po úplňku orat na určeném místě s voly.

Přemysl, pod maskou Radomysla, přetáhl i další kmeny na stranu Libuše. Bylo zle. Bejci byli biti.

Znáte pověst o Bivojovi?

Bivoje a ještě jednoho borce si Radomysl přivezl na hostování z pustin bájného východu.

Jenže Libuše na Bivoje nastražila návnadu v podobě sestry Kazi. Důkazem lásky měl být kanec. Kroniky mylně uvádějí divočáka. Zcela pomíjejí fakt, že Kanec se jmenoval bývalý, obávaný druh Bivoje, a poslední bojovník Radomysla. Po jeho smrti dědečkovi nezbylo nic jiného, než sbalit co šlo a upalovat na jih k moři. Na místa, která plánoval časem anektovat."

Kníže domluvil za naprostého ticha.

„Škoda. Nebýt podlé zrady, měli jsme chaty na Jadranu," poznamenává Skalský. „Budete vědět, Jasnosti, odkud berete světlo. Venku je tma tmoucí a řekl bych, že elektřinu ještě neznali."

„Dědeček si tenkrát z východu nepřivedl jen bojovníky. Říká se, že osvobodil ze zajetí šikmookého stavitele. Podzemí je jeho dílo. Ve výzdobě sálu je, údajně, ukryt na věky. Tajemstvím je zahalena i optická pumpa ze slámy. Ze tmy vysaje všechny zbývající fotony. Výsledek vidíte."

„Děkuji, Jasnosti. Konečně víme, proč se u nás říká „tma jako v Bejcích". Doufám, že mi dovolíte si pumpu prohlédnout."

„Pokud ji najdete, rád. Mám taky jednu otázku. Kdy se objevil, pane Bavor, ve vedlejším domě onen pramen vody. Nebo se mýlím a je tam od nepaměti?"

„Vaše Jasnost se nemýlí," říká Bavor. „Vím přesně, kdy jsme museli volat hasiče na odčerpání vody. Bylo to v létě roku 1981."

„Přesněji, prosím. Vzpomínejte. Kolik dní to mohlo být od chvíle, kdy z vězení zmizeli moji bratři se sestrou?"

Bavor váhá a dodává: „Asi jeden a půl měsíce..."

Kníže Radoslav 48. zbledl. Ve chvějící ruce drží list papíru a čte: „Jsme již třetí den bez vody. Voda, která nás držela při životě, je pryč. Vyschly všechny fontány a vodotrysky. Bratře, myslíme jen na tebe."

<Pokračování příště>

Pátá část vyjde v úterý 13. října ve stejnou dobu.