Ani tentokrát procesí nedosáhlo cíle. Po pěti metrech se opět stojí. Marťani zahráli všemi barvami, záblesk a jsou pryč. Všichni, až na jednoho, si nechápavě mnou oslněné oči. Tím jediným je Pepek, který se nehorázně řehtá.
„Co je ti k smíchu, že nám ptáčci uletěli?“čílí se Kovkop.
„To ne, i když se s tím dalo počítat. Pobavil mne důvod zmizení,“ odpovídá Pepek.
„Chceš říct, že se nevrátí?“
„Těžko, byli odvolání vedoucím expedice. Stačili mi říct, co se stalo v Praze.“
„Krucinál, co to tady smrdí. Jako by se čert po…“ větří nosem farář Jarovský.
„Asi tak páchne palivo Marťanů,“ dodává kdosi ze skupinky.
„Kdepak, tohle je síra. Byla cítit i dole v podzemí, když jsem nechal vynášet kosterní ostatky sourozenců knížete,“ nedá se farář. „Tak co ti sdělili za pikantnosti. Nechtěl by ses chovat normálně, jsi jako malé dítě.“
„Pořád lepší zůstat dítětem než být blbým politikem. Kdyby jen ten, kdo pozval Marťany ke spolupráci, věděl, koho dnes vyhodil oknem. Oni mu skutečně nabízeli pomoc a téměř jisté vítězství ve volbách.“
„Pořád nechápu, vy ano,“ rozhlíží se Kovkop po ostatních a pohled zastaví na Bohoušovi Křivanovi.
„Já nic, já muzikant,“ pokrčí rameny Bohouš. „Musíte se ptát kolegy Pepka.“
„Oficiální část výpravy se nachomýtla u politika (jehož jméno se nesmí ani vyslovit) v čase tiskovky, že mu jako nabídnou pomoc. Připlachtili před kamery v krásných azurových barvách a tiskovku totálně nabourali. Populární politik vzteky všechny Marťany vyházel oknem se slovy o provokaci modrých ptáků.“
„Stalo se jim něco?“
„Asi nic zvláštního, když dali zbytku expedice povel k návratu do mateřské lodi. Podle mého se cítí podvedeni a letí domů.“
„Pánové, bylo mi potěšením. Pojedu taky – domů. Ještě si dám pac s knížetem a pofrčím na chatu. Večer se mi vrací děti z výletu,“ loučí se Bohouš a podává všem ruku. Okamžitě míří k domu knížete, kde má zaparkováno vozidlo.
„Kam ten spěch, Bohouši. Máme společnou cestu,“ zní hlas Pepka, který se připojil.
„A teď s pravdou ven, Dotóre alias Pepku Námořníku. Farář tě málem odhalil. Světelný efekt neměl s Marťany nic společného.“
„Potřebovali pomoct. Pro přátelé rád občas něco risknu.“
„Aby neviděli, co nemají obyčejný lidi vidět. Škoda, taky bych rád viděl jejich plavidlo.“
„Neboj – co není, může být.“
„Pořád nějaké záhady.“
„Ty jsi zde od toho, abys je úspěšně odhalil. Vedeš si dobře.“
„Ještě mi řekni, že jsi je sem pozval.“
„Ani netušíš, jak jsem je musel moc ukecávat. Jen ze starého přátelství sem přiletěla studijní skupina. Zbytek víme – kdo je pozval do Čech.“
„Jak to bylo s Barym. V tom máš taky prsty?“
„Chtěl jsem je nějak zdržet, aby ses mohl zapojit. S Barym jsme kámoši. Večer občas přijde na pokec nebo pro dobrotu. Beze mne by pošel hlady. Jeho pána nechal kníže vyhnat. O dům se nikdo nestará. Užíváme si tam oba.“
„Překvapuješ mne stále víc. Na lidi jako pes, ale němá tvář tě dostane. Co jejich odlet?“
„Jo tak s tím nemám nic společného. Dostali vyhazov, který nečekali. Jak to tak odhaduji, na dalších tisíc let novou výpravu neplánuji.“
„Tak moc se urazili?“
„Človíček rád zapomíná, ale oni jsou jiní. Nedají se pochopit lidskou logikou.“
„Nechápeme mnohdy logiku opačného pohlaví, neřku-li jiné inteligence,“ povzdechne Bohouš a rozhlíží se kde má auto.
„Zatím se měj. Večer se možná stavím,“ loučí se Dotóre. Společně si přátelsky plácnou dlaněmi a každý jde svou cestou.
Během dvou hodin Bohouš knížectví Bejky opustil.
