Klid letního dopoledne přeruší ohlušují rána. Nikdo v Knížectví Bejky netuší, že celý svět namíří pozornost k nim. Všechny observatoře zachytily a zaměřily dopad neznámého tělesa. Odkud přiletělo, se neví. Místo kam spadlo, ano – Česká kotlina, Bejky.
První byl venku pan farář. Chtěl vyjít z domu, když mu tlaková vlna dveře zavřela přímo před nosem. Přes skleněnou výplň dveří zahlédl ještě dříve záblesk. „Muselo to být někde nad parkem,“ vysvětluje davu (5 osob), který se srocuje na Náměstí knížete Radoslava I., jak se dnes vznešeně nazývá bývalá náves.
Opravdu. Špičky všech vysokých stromů jsou pryč. Mlčky a nehnutě stojí, jako by se nic nestalo.
„Ježišmarja, vždyť tam má Pepek bejvák,“ vykřikne kdosi.
Bejvákem je myšlena chatrč z pár prken a papundeklu. Na místě, kde stávala, je spoušť. Vše je rozmetáno kolem a mezi tím vším stojí nehnutě Pepek, zvaný Námořník.
„Pst,“ ukazuje Pepek na kmen mohutného dubu před ním.
„Normální strom. Jsi zdravej?“ táže se farář.
„Co tam, máte,“ ozve se hlas patřící Marku Kovkopovi. Pan velkostatkář je druhým mužem knížectví po samotném knížeti. Jde rovnou k Pepkovi.
„Je to zalezlý ve štěrbině. Jaů, cosi mne bodlo v hlavě. Bacha, už to vylézá,“ varuje Pepek a ustupuje dozadu.
Skutečně. Z praskliny stromu vypadla jakási rosolovitá hmota a rozplácla se na kořeni. Za ním druhá, třetí. Celkem 13, již menších, než ta první. Hlavně je zajímavý jejich pohyb. Jezdí zcela volně a lehce v kruhu kolem kmene stromu. Kolečka žádná a nožičky vidět nejsou.
Jakou to má barvu?
Těžko říct. Mění se každým okamžikem; snad podle místa, kde se zrovna nachází.
„Jako by mi něco říkalo, že se jich nemáme bát,“ vysvětluje Pepek, který zůstává naprosto v klidu. Ostatní začínají mít v očích výraz zděšení.
„Mám pocit, jako bych s nimi navázal spojení,“ pokračuje Pepek. „Pokud mi rozumějí, měli by se zastavit.“
Stalo se.
„Bezva. Zeptej se jich, kdo jsou,“ šeptá opatrně Kovkop.
„Přiletěli na exkurzi.“
„Co je to za pitomost?“ chytá se velkostatkář za hlavu.
„Říkají, že jsou z červené planety, které říkáme Mars.“
„Marťani? Proč ne, blázinec máme za rohem. Co je přivedlo právě k nám?“
„Ptají se, jestli jsme Češi? Co jim mám říct?“
„Napůl, řekni. Máme s nimi hodně společného, hlavně hranici.“
„To jim vyhovuje. Chtěli by je i nás poznat víc.“
„Proč právě Češi a ne třeba Amíci nebo my, Bejci?“
„Všichni ostatní pilotovaný let s posádkou na Mars jen plánují. Češi jsou vyzrálejší národ a pokročili mnohem dál.“
„Nechápu?“
„Já taky ne, moment. Jasně. Rozumím.“
„Co říkali,“ netrpělivě doráží Kovkop na Pepka.
„Jediní Češi se ozvali a nabídli spolupráci. Nějakej českej papaláš s divným jménem. V jejich jazyce nevyslovitelné. Právě ten jim několikrát tlumočil pozvání.“
„To se povedlo. Ještě se zeptej, kde mají svůj talíř?“
„O žádném talíři nic nevědí.“
„Tím, kterým přiletěli, a vybouchl. Všichni jsme ránu slyšeli.“
„Přistáli normálně, natvrdo. Jestli něco bouchlo, tak za to může naše hustá atmosféra. Museli hodně brzdit.“
„Marku, něco sem asi letí a dost velkýho,“ varuje farář, ze skupinky, která se vytvořila před dubem.
Z dálky se ozývá letecký motor.
„Říkají, jestli je můžeme někam schovat? Nemají rádi velkou pozornost. Rámus jim nesvědčí, jsou zvyklí na ticho.“
„Jdeme na radnici, za knížetem,“ rozhoduje Kovkop. „Jestli nám budou stačit.“
„Prý v pohodě.“
Skupinka vyrazila. Jaké bylo leknutí, když se hosté objevili mezi nimi.
„Stop,“ varuje čelo skupiny. "Před radnici jsou cizinci."
„Mám klíč od sálu v kulturáku. Teď by tam nikdo neměl být.“
„Dobrý nápad. Tam šťouralové nebudou čmuchat. Zaveďte je tam, pane faráři. Já zatím zajdu informovat knížete.“
Je na čase.
Svět chce vidět místo dopadu záhadného tělesa. Na náměstí právě přistává vrtulník.
-------------------------------- <Pokračování příště>
Dvacátá druhá část vyjde v úterý 23. února v přibližně stejném čase.
