Veřejnoprávní média, konkrétně Česká televize, už spustila informační blok, který nazvala Evropské volby (viz např. podmínky k vysílání http://www.ceskatelevize.cz/ct24/evropske-volby/268359-evropske-volby-ct-zverejnila-pravidla-vysilani/). Nevím do jaké míry neúmyslně či úmyslně mystifikuje diváky, když v nich vytváří pocit, že volby do Evropského parlamentu (dále EP) jsou volbami, které mají rozhodnout o budoucnosti celého evropského kontinentu. Česká televize však není sama, která tento mylný název používá. Spojení Evropské volby naleznete buď v titulcích a rubrikách na zpravodajských portálech, či na webech oficiálně propagujících EU. Volné (a často záměrné) zaměňování termínu Evropa a Evropská Unie se velmi často objevuje v oficiální proslovech a prohlášení čelních představitelů Evropské Unie.
Především je třeba si uvědomit, že Evropa je kontinent, kde se v současné době nalézá cca 46 (nezávislých) států, Evropskou unii tvoří v tuto chvíli "pouze" 28 států, proto zaměňování pojmů Evropa a EU, které má vytvořit dojem, že Evropa a EU jedno jsou, případně, že současná podoba EU je jedinou budoucností Evropy, je nesprávné. Aktuální krize na východě evropského kontinentu však ukazuje pravý opak. Než mi zde, v následné diskuzi, bude spíláno do ruského přisluhovače a Putinova agenta (nálepkování je momentálně nejenom na českém internetu „in“, zejména u našich "sluníčkových spoluobčanů", kteří v současné EU vidí personifikaci vítězství „pravdy a lásky nad lží a nenávistí“ či militantně zaměřených, kteří si za klávesnicí představují sami sebe jako účastníky protiputinovského tažení ne vzdálené některé z populárních PC a konzolových akčních her z pohledu vlastní osoby či těch, kteří prostě nenávidí Rusko) chci zdůraznit, že současné dění na Ukrajině je třeba začít vnímat v mnohem širším kontextu. Totiž jako konec mezinárodního systému, jehož pilíře tvořila důvěra v trvalou spolupráci nadnárodních organizací, jejich kooperaci a v neposlední řadě víra ve fungování mezinárodního práva (přesněji mezinárodního práva veřejného). Právě krize na Ukrajině odhaluje nové aktéry mezinárodního systému, kterými nejsou jenom státy a ani už ne jenom ty mezinárodní organizace, ale i zájmové skupiny a různá zájmová hnutí. Dále se ukazují slabiny mezinárodního práva, konkrétně v nemožnosti jeho vynucení. To všechno koneckonců zasahuje do voleb do EP, spíše však v tom, jaké bude budoucí směřování Unie (tedy bude- li i nadále směřovat k centralizaci, nebo bude nutný „restart“ v podobě jiné formy společenství). Naneštěstí pro EU se opět oprašuje federalistický koncept evropského společenství, zejména ze strany těch, kteří současnou podobu EU vnímají jako ideální, byť (jak oni sami tvrdí) s malými nedostatky. Kdo pozorně sledoval články a akce k deseti letům ČR v EU musel nabýt dojmů, že tito věčně optimističtí zastánci současné podoby EU byli více slyšet. Jejich sentimentální příspěvky, které spíše připomínali osobní socialistické závazky na plnění plánu (např. texty C. Svobody) jakoby bojkotovali základní fakt. EU se nalézá v krizi, už ne ekonomické, ale v krizi, která zpochybňuje celou podstatu současné (centralistní) podoby EU. Moji tezi o krizi celého mezinárodního systému EU nevyjímaje, podporuje nejenom současné dění na Ukrajině, ale i současná beznaděj v případě unesených školaček v Nigerii.
Propojování pojmů Evropa a EU tak nejhlasitěji zaznívá právě od těch, kteří se nechtějí (z nějakých důvodů - zištných i nezištných) rozloučit se současnou podobou EU, považující ji za jedinou, do budoucna, možnou variantu. Můžeme zde pouze spekulovat, do jaké míry jde skutečně o přesvědčení, hraničící s vírou, či do jaké míry jde o subjektivní postoj, zastřešený osobním prospěchem (např. formy grantů, dotací apod.), které ze současného nastavení EU některým fyzickým i právnickým osobám plynou. EU se ovšem mění a je bohužel nasnadě si přiznat, že k horšímu. Absurdní byrokratická nařízení, faktická neexistence jednotné obrany, natož jednotné a úspěšné mezinárodní politiky, které uctívači současné podoby EU vnímají jako lehce[1] odstranitelné bariéry, se odhalují jako nahlodané pilíře nadnárodního společenství, které se pomalu, ale jistě uzavírá do sebe. Zkrátka mezinárodní systém se vrací zpět do realistických kolejí a tito uctívači svéhlavě trvají na idealistickém paradigmatu, které se ukazuje jako zcela nefunkční. Právě tito uctívači současné EU velmi rádi hlasitě volají po návratu původních evropských hodnot, aniž by přiznali, že to právě současná EU díky svému akcentu na gender, zelenou politiku, multikulturalismus atd. ztrácí svou evropskou tvář a pomalu se rozpouští v globálním kadlubu. Skutečnou evropskou hodnotou se tak zdá být efekt, kterému pracovně říkám „blízká vzdálenost“. Čím více se v Unii zdůrazňuje blízkost (jednota), tím více se odhaluje vzdálenost (rozmanitost). Není ovšem právě tato rozmanitost základem svébytné identity celého evropského kontinentu, kterou Unie uměle vytváří, skrze institucionální byrokracii a centralismus?
Volby do EP, jak se domnívám, skutečně nejsou volbami evropskými, byť je populární o nich tímto způsobem hovořit. Nejsou bojem o Evropu, jsou bojem o podobu Evropské Unie. Jsou bojem o to, zda- li EU dokáže projít proměnou v době, která na mezinárodním jevišti přeje jiným druhům společenství, anebo dál bude trvat na svých byrokratických a centralistických základech. Samozřejmě, že tu i nadále budou ti, kteří se jen velmi nelehko rozloučí se svou milovanou podobou EU, kteří i nadále budou žít svůj sen o tom, jak se všechny evropské národy jednoho dne bratrsky chytnou kolem ramen a za společného zpěvu Ódy na radost si zatančí u „věčného“ unijního ohníčku, který možná hřeje, ale také pálí. A pak tu samozřejmě vždycky budou ti, kterým je EU lhostejná, ať už bude vypadat jakkoli. Na kterou budou na jednu stranu nadávat, ale na druhou promrhají šanci něco změnit a budou vést řeči o tom, že ono vlastně nic změnit nejde.
Volby do EP ale také aktivizují nejvíce právě ty, kteří budou současnou podobu hájit i do poslední kapky krve, případně ty, kteří se chtějí opět vrátit k polozapomenutému konceptu federalizace (čile se o ní hovořilo před schválením Lisabonské smlouvy) EU. Např. v těchto dnech se v e-mailových schránkách některých (patrně předem vytypovaných) kandidátů objevuje Pledge pro kandidáty a kandidátky ve volbách do Evropského parlamentu 2014 udělat tyto volby skutečně evropskými, kterou rozesílají Mladí evropští federalisté (www.federaliste.cz) některým kandidátům do EP (nevylučuji, že může jít i o nějakou provokaci, zaměřenou na odpůrce současné podoby EU, nebo spamování horlivého jednotlivce, nicméně v závěru textu je odkazováno na výše uvedenou int. stránku MEF). Z textu uvádím šest bodů, které jsou (asi vybraným) kandidátům navrhovány. Chci tím dokladovat, jak letošní volby do EP aktivizují různé skupiny, hnutí, které nejsou schopny (nebo opět ze zištných důvodů nechtějí) příjmout realitu současné EU a místo skutečného řešení problémů nabízejí idealistické, naivní a někdy i lehce podbízivé žvásty (které bohužel na některé voliče působí, jiní je bohužel přecházejí s lhostejností) a zároveň tím dokladuji účelové zaměňování pojmů EU a Evropa. Do textu budu vstupovat jen krátce (spíše formou otázek v závorkách), ponechávám jej v úplném znění, aby si na něj udělal názor sám čtenář. Ten text si ovšem pamatujte, je možné, že se s ním nějaká současné podobě Unie nakloněná strana vytasí hned po volbách, jako s řešením současné krize uvnitř EU, anebo jako s "argumentem" proti euroskepticky zaměřeným politikům.
1. Povedu kampaň zaměřenou na evropské otázky. Budu podporovat celoevropský zájem oproti populistickým výzvám k národnímu egoismu. Budu bojovat proti iluzi národních řešení evropských problémů.
2. Budu trvat na tom, aby byl příští předseda Evropské komise vybrán z kandidátů nominovaných evropskými politckými stranami během volební kampaně. POSÍLIT EURO A OBNOVIT EVROPSKOU EKONOMIKU (zvýrazněno v textu jeho autory).
3. Podpořím dokončení měnové unie s kompletní ekonomickou a fiskální unií pro eurozónu, s vlastním rozpočtem pro eurozónu, s Evropským záchranným mechanismem a s vlastními zdroji pro evropský plán na oživení ekonomiky. VYBUDOVAT DEMOKRATICKOU UNII (jde o text federalistů, nikoli unionistů. Komentář k bodu o měnové a fiskální unii nechám na vás čtenářích.)
4. Zasadím se o svolání ústavodárného konventu za účelem reformy smluv, který by ustanovil federální systém vládnutí v Evropské unii či alespoň v Eurozóně.
5. Budu požadovat, aby se Evropská komise stala skutečnou evropskou vládou a aby Evropskému parlamentu byly v rozhodovacím procesu uděleny stejné pravomoci jako reprezentantům členských států, a to ve veškerých otázkách. POSÍLIT ROLI EVROPY VE SVĚTĚ (roli Evropy nebo EU?)
6. Budu prosazovat opravdovou evropskou zahraniční, bezpečnostní a obrannou politiku, aby Evropa mluvila jedním hlasem při obraně míru a stability a aby prosazovala evropské zájmy a hodnoty ve světě. (To tedy dělá EU na Ukrajině?).
Ten naivní postoj (pomíjím tu nátlakovou rétoriku) výše uvedeného textu vyplývá z představy (ideje, měnící se už v ideologii), že jedinou cestou budoucnosti EU je ještě větší integrace a větší centralizace (jakoby neexistovaly jiné způsoby), podpořená naivní, prázdnými frázemi o obnovení, budování a posilování, v tomto případě formulované jako "socialistický závazek". Na druhou stranu tento ( spíše emocionální) výplodek ukazuje do jaké křeče se současná a idealistická EU, která už několik let používá ty samé emocionální argumenty o zajišťování míru a prosperity celé Evropy (sic opět zaměňování EU za Evropu) a o rovnosti všech členských států. Právě tyto dny ukazují, že jde skutečně jenom o prázdné fráze (sny, ideály, představy), které působí především na idealisticky zaměřené jedince (věřící v konečné vítězství pravdy, lásky a jednoty) a tzv. liberály (případně na "věčné" karieristy, kteří se už ani netají tím, že se za ty ideály pouze schovávají - viz např. Telička - více v článku na iDnes.cz s názvem Telička - Pokud ANO uspěje ve volbách je legitimní chtít eurokomisaře) . Svět se opět vrací do realistických kolejí, byť s novými aktéry v mezinárodním systému a to se samozřejmě ne všem líbí. Těm, kteří věří v to, že EU pomůže svým členským státům, je třeba připomenout, že to je právě ona EU, která se stává prostorem, pro reál politiku Německa a Francie, které pozvolna ovládají unijní a světové trhy na úkor ostatních členských států (srovnej mezinárodní politiku EU - reprezentovanou nevýraznou Catherine Ashton - např. vůči Číně a aktivity německých automobilek, podporované německými politiky, v této oblasti v době krize evropského automobilového trhu např. v letech 2010 - 2013). I to ostatně může svědčit pro to, že zatímco EU (vznikem jednotného trhu a jednotné měny) vytváří vlastní skleníkový trh (obchodování s jinými státy EU podmiňuje dodržováním lidských práv etc) některé unijní státy razí svou mimo-unijní obchodní politiku na mezinárodní scéně a nečiní jim překážky obchodovat se státy, kde se lidská práva nedodržují (Čína, některé africké státy, Rusko). Společná mezinárodní a obranná politika EU či zdůrazňování lidskoprávních otázek a humanitních ideálů se tak jeví být maskou pro tvrdou reál politiku Německa a Francie. Děsivá je v tomto ohledu představa uniformní jednoty všech členských států EU, která jakoby znovuoživovala "zombie" v podobě totalitního hesla "kdo nejde s námi, jde proti nám."
Volby do EP tak důležité jsou, ne pro Evropu, ale pro každodenní život občana jednotlivých členských zemí EU. To koneckonců nutí k diskusi nad tím, jakou roli bude Česká republika na mezinárodní scéně v nových mezinárodních podmínkách. Obávám se, že obligátní tvrzení o tom, že jsme malý a zcela bezvýznamný stát, který se vždycky bude muset spoléhat na pomoc cizích mocností, už v dobách nadvlády obchodu a boje o nerostné suroviny či boje o nové tržní příležitosti zkrátka nemusí stačit jako jediný výsledek oné diskuse.
[1] Např. formou ještě rychlejší a hlubší integrace.
