Parta čtyř barevných přitroublíků, poletuje krajinou a pojmenovává už jednou pojmenované věci. Potrhlý padesátník Michal vesele křepčí mezi dětmi a dospělí si musí položit otázku, jestli by si ten člověk nezasluhoval kazajku a dovolenou v některém ze zdejších sanatorií pro potrhlé lidi. Steroidový hrdinové předvádějící takové kousky, které fyzikové považují za nemožné a to vše završeno odpudivou figurkou, která vašemu potomkovi slouží jako hračka.
Máme krásné pohádky, které jsou národním dědictvím, vytvořeným vzdělanými lidmi. Dnešní děti, zdá se, však mají ke vzdělanosti poněkud odtažitý vztah. Ona je totiž komplikovaná a co víc problematizuje něco, co se dá samozřejmě podat jednodušeji. České pohádky, myslím ty kvalitní, mají v sobě určitá poselství, většinou mravního rázu. Dobro vítězí nad zlem a zlo je v podstatě směšné i děsivé zároveň. I hloupý může v životě uspět, ale musí se v něm skutečně ohánět. Pýcha bývá přeměněna láskou a láska vede ke štěstí. Dnešní děti však v současné době dostávají skrze media jiná poselství. Svalovci jsou hrdinové, láska vede k sexu, násilí lze odplácet pouze násilím, zlo vítězí a Hannah Montana není Hannah Montana.
Nedávno jsem vyslechl velmi zajímavý rozhovor dvou maminek, které si vzájemně stěžovaly na to, jak rychle se proměňuje vkus jejich dětí. „K narozeninám jsem mu koupila batůžek s Hello Kitty a teď už ho nechce,“ povídá jedna. „My jsme měli tenhle problém s tričkem s Bořkem stavitelem, či jak se to jmenuje,“ stěžuje si druhá. Myslím si, že za ty tři, čtyři minuty jsem měl, skrze rozhovor těch žen, možnost poznat všechny hrdiny dnešních dětí. To, proč ho tady tak neuctivě cituji má však jiný důvod. Ukazuje, a maminky mi to jistě prominou, jak si dnes rodiče kupují vlastní děti. Vím, že do určité míry je to vynucené. Dítě, které přijde do školky a nevyzná se v dnešním pantheonu dětských hrdinů, je automaticky mimo hru. Pokud nemá na sobě příslušné oblečení s obrázkem oblíbených dětských postav je automaticky považován za sociála a děti, pro svou pověstnou krutost (ta se překvapivě s generacemi nemění) takovéhoto jedince ze svého kolektivu vyloučí. Pokud se vám to zdá tvrdé, zamyslete se nad příčinami a nad tím, jestli to v našich dětech, tím, že jim kupujeme to, co chtějí, do určité míry nepodporujeme.
Abych ale skončil optimisticky. Jednou, když jsem jel vlakem domů ze zkoušek, ke mně do kupé přistoupila maminka s malou dcerkou. Chovaly se velmi ohleduplně, ne jako některé rodiny, kdy vám děti lezou až za krk a rodiče dělají, jako že tam nejsou. Maminka se dítěti věnovala po celou dobu. Protože jízda vlakem byla dlouhá, vymýšlela pro něj různé aktivity. Jednou z nich bylo i společné řešení úkolů v jednom z populárních dětských časopisů. Pokud to dítě nebavilo, maminka dítěti nabídla jinou, tvořivou alternativu (kreslení, omalovánky atd.). Nechci zobecňovat, ale ta maminka mi tehdy nevědomky ukázala cestu, jakým způsobem dítě vést i v současné konzumní době. Obávám se však, že až jednou založím rodinu, bude tenhle můj postoj poněkud „mimo mísu“. Z dětí se stanou oživené loutky, s nimiž bude možné jednoduše manipulovat prostřednictvím komerční spotřeby. Dítě už si nebude umět hrát, ale bude jenom něco sbírat, něco někam nalepovat, zkrátka jeho aktivita bude zmenšená na minimum. Masám to určitě bude vyhovovat a děti to samozřejmě bude bavit i nudit zároveň. Kéž by však jednou bylo víc takových rodičů, které své děti vedou[1] a nenechávají se naopak svými dětmi vést . Chci věřit, že těch prvních je víc a že v budoucnosti bude jejich počet vzrůstat.
[1] S odkazem k antickému termínu paidagógos (paidós – dítě, ágein – vést), což bylo označení pro otroka, pečujícího o syna či dceru svého pána.
