"Ultima ratio regum" (Komentář)

O Juliji Tymošenkové se v posledních několika měsících hovoří více, než v dobách její aktivní, politické kariéry. Zejména média z ní vytvářejí novou Miladu Horákovou, když ji vnímají jako oběť střetu dvou bloků ukrajinské politiky, proevropského a proruského. Následující článek má za cíl ukázat proces s Tymošenkovou v širších souvislostech, zcela oproštěných od mnohdy exaltovaných emocionálních reakcí.

Pro pochopení současného soudního sporu se musíme vrátit trochu v čase a to až do let 2005 a 2006, kdy fakticky vrcholí první konflikt o ruský plyn.[1] Moskva v průběhu roku 2005 naléhala na zvýšení cen plynu v Ukrajině a podepsání nové smlouvy. Podle odborníků na problematiku energetické bezpečnosti se Ukrajina, jejíž oranžovou revoluci Rusové vnímali jako výrazné selhání své geopolitické strategie, měla stát jakýmsi novým prostorem pro odzkoušení konceptu „energetické diplomacie“.[2] Následná jednání mezi ministry energetiky obou zemí vyšla na prázdno. Putin také pohrozil, že vzniklá situace by mohla vyústit tím, že 1. ledna 2006 by některé země mohly pocítit snížení dodávek plynu, což se také skutečně stalo. Pokles dodávek plynu způsobil paniku, která vedla k diskusím nad problematikou ohrožení energetické bezpečnosti EU. 3. ledna byla mezi oběma zeměmi uzavřena pětileté dohoda, skládající se z osmi ustanovení. Právě v lednu 2006 vystupuje Blok Julije Tymošenkové, který iniciuje vyslovení nedůvěry vládě, čehož se mu podařilo dosáhnout a až do parlamentních voleb, konaných v březnu roku 2006, ukrajinská vláda fakticky nefunguje.

Před druhým konfliktem o ruský plyn následovalo jisté přechodné období, poznamenaná konflikty mezi politickými a obchodními skupinami, týkající se plynárenského sektoru. Svou roli zde hrála samozřejmě cena. V říjnu roku 2008 je proto podepsáno memorandum Putin-Tymošenková, obsahující opět osm kompromisních bodů.[3] Od 1. Ledna 2009 Gazprom opět přerušil dodávky Ukrajině, nicméně dodávky pro Evropu dál pokračovaly.  Kyjev začal být později obviňován z krádeže plynu pro Evropu, ten se ale bránil potřebou tzv. technického plynu. Následující třenice mezi Ruskem a Ukrajinou našinci muselo připomínat „přehazování horkého bramboru“, když si obě strany vzájemně přehazovaly zodpovědnost za nastalou situaci. Dodávky pak byly obnoveny až 20. ledna 2009. Zajímavé jsou, z dnešního pohledu, cíle jednotlivých aktérů. Kyjev, jak poznamenává Laryš, se v nastalé situaci prezentoval jako „spasitel Evropy.“ Zajímavý je také fakt, že v jednání s Kyjevem, v rámci ruské strany, aktivně dojednával Putin (v roce 2006 prezident, v pozdějších letech premiér), prezident Medveděv se osobně stáhnul do ústraní.[4] Je také důležité podotknout, že zatímco zpočátku se Evropa stavěla na stranu Ukrajiny, v pozdějších fázích konfliktu tomu tak již nebylo.[5]

Současný soud s Tymošenkovou, jak se domníváme, má dvě strany. Představa, že Tymošenková je zcela nevinná a měla by od soudu odejít zcela čistá,[6] není tak úplně reálná. Když se kdokoli začte do dokumentů a následných analýz obou plynových konfliktů, nabude přesvědčení, že i na Ukrajinské straně se stalo několik zásadních chyb, které by měly být potrestány. Do jaké míry měly konflikty o plyn kriminální pozadí,[7] lze pouze spekulovat a konečné slovo by jistě měl říct soud, nikoli však ten Ukrajinský. Ostatně fakt, že je Tymošenková souzena před Ukrajinským tribunálem, o jehož nezávislosti a objektivitě se dá směle pochybovat, může svědčit o tom, že zde jde o politický proces, kde diplomatická neobratnost v případu konfliktů o ruský plyn slouží jako záminka, jak podpořit prorusky laděný blok a zároveň se vypořádat se zbytky oranžové revoluce. Je samozřejmě jasné, že se brzy právě tato revoluce stane jenom pouhou epizodou, drobným vyšinutím, se směřování Ruska k vzniku energeticky závislých satelitů, států, které fakticky bude řídit Moskva. Tato geopolitická vize, která ne náhodou kopíruje bývalý Sovětský svaz, jehož se Rusové nikdy nevzdali, má být uskutečněna za každou cenu. V soudním sporu se pak můžeme dočkat i toho, že konflikty o ruský plyn budou znovu připomenuty, ale je více než pravděpodobné, že převáří ruský pohled. Tymošenková tak bude před celým světem jediným viníkem obou konfliktů, i když je nepochybné, že chyb se dopouštěly obě strany, které by za to měly nést svůj díl odpovědnosti. K tomu se ovšem ani jedna z dotčených stran samozřejmě neodhodlá.

Proces s Julijí Tymošenkovou nelze vnímat bez historických souvislostí. Je velmi snadné ji vnímat jako oběť vyšší mezinárodní hry, ale můžeme se také ptát, zda zde nejde o strategii, kdy obviněný využívá či zneužívá média a sílu veřejného mínění. Proces s Tymošenkovou pak odhaluje ještě jeden problém. Dříve či později, třeba i po odsouzení političky, se za ní budou stavět různé feministické organizace, které nikdy nepřipustí, že politička je především člověkem a teprve potom ženou. Tymošenková se tak směle může postavit do řady lidí, kteří svoje působení v politice nezvládli, trest, který ji však za to hrozí je, diplomaticky řečeno, přehnaný. Konečné slovo by tu ale měl mít soud, jen je ostuda, že ten, před kterým politička stojí, rozhodně není nezávislý.  

[1] Odborníci užívají termínu plynová válka.

[2] Podrobněji viz. Laryš, M.: Plynové války mezi Ruskem a Ukrajinou, in Šmíd, T.: Vybrané konflikty o zdroje a suroviny, MUNI, Brno 2010, str. 132.

[3] Nicméně stále zde dodnes zůstává spousta nezodpovězených otázek.

[4] Je tedy možné, že soud s Tymošenkovou je jen završením těchto dvou plynových konfliktů a existuje tu i možnost, že jde o prosté vyřizování si účtů (obvinění z velezrady by tomu odpovídalo).  

[5] Pro vážnější zájemce detailnější analýza obou konfliktů v kapitole Laryš, M.: Plynové války mezi Ruskem a Ukrajinou, in Šmíd, T.: Vybrané konflikty o zdroje a suroviny, MUNI, Brno 2010, str. 125-149.

[6] Tento obraz o své matce šíří její dcera, která vytrvale pro ni shání zahraniční podporu a ostatně i sama Tymošenková, pomocí hladovky. V textu však pregnantně zazní, že by se proces měl konat na mezinárodní půdě, zcela mimo sféru ruského vlivu, i když i u mezinárodních soudů bohužel často vítězí argumenty silnějšího.  

[7] Neobohatila- li se sama Tymošenková.