O situaci na Ukrajině nelze ze vzdálené pozice středoevropana, který je odkázán pouze na zprostředkované zprávy, říct nic objektivního. Snad proto se v posledních několika dnech vyrojila celá řada bojovníků za svobodnější Ukrajinu, z nichž jedna část její budoucnost vidí v područí Bruselu, druhá v područí Moskvy. Obě pozice mi připadají jako ztělesnění českého přísloví „z louže pod okap.“ Když si prolétneme ukrajinské moderní dějiny, od „oranžové revoluce“ až po aktuální situaci, nelze věřit v trvale klidný stav této části evropského kontinentu. Jsou to často právě euro-optimisté (zatvrzele hájící současnou podobu EU), pro které se EU stala „fetišem evropského pořádku“, kteří nejsou schopni pochopit, že klid obyvatelům Ukrajiny současná Unie, která se sama potácí v problémech, rozhodně nepřinese. Aktuální problémy na východu Evropy se našinci, který se nespokojí s lacinou pózou ochránce světového míru a celoevropského blahobytu, zdají být vzdálené. Vítězství ve prospěch EU by to mohlo změnit. Pokud se tedy nyní můžeme mezi sebou hádat (hlavně virtuálně), kdo ze současné situace má větší prospěch, ve velmi blízké budoucnosti můžeme jenom počítat naše vlastní ztráty.
Chceme, aby neklidná Ukrajina byla i naším problémem? V pořádku, přijměme ji mezi sebe do EU[1] a dál žijme v naivní představě, že se v dalších několika letech už nebude podobná situace opakovat. Celou současnou situaci pak považujme jenom za drobnou epizodu v pokračující integraci evropského kontinentu do EU.[2] Dál se tvařme, že bobtnající EU je nefalšovaným rájem prosperity a míru, jejíž aktuální problémy jsou koneckonců zanedbatelné, neboť jsou unijní záměry ušlechtilé. Situace na Ukrajině už zase rozděluje českou společnost a už zase se straší Ruskem, stejně jako v případě blízkovýchodních krizí, kde se strašilo Spojenými státy, Čínou se zatím tak moc nestraší. Tohle strašení pak vždycky aktivizuje milovníky různých konspiračních teorií, kteří hbitě přispěchají s teoriemi o Bilderbergu, Iluminátech, Svobodných zednářích, židovském spiknutí atd. Tyhle diskuse jsou bezpředmětné, protože skutečné důsledky pocítíme až v době, kdy laskavá EU na jedné straně začne na Ukrajinu tlačit např. k přijetí společné měny a na druhé straně začne prosazovat velkorysou, centrální, imigrační (azylovou) politiku, jejíž dopady pocítí i český pracovní trh.
Už zase projektujeme naše národní zkušenosti s vlastním polistopadovým vývojem do aktuální situace v cizí zemi, jako už několikrát před tím (např. Belgie, Skotsko) a už zase jsme směšní. Místo toho, abychom si udělali pořádek ve vlastním chlívku, radíme všem okolo, jak se to má správně dělat. Zatím jsme však ukázali, že jsme odborníci na dělání chlívku a ne pořádku. Situace na Ukrajině se tak jako tak vyřeší bez nás, ať už různí facebookový experti, nebo anonymní „smetánka“ na různých diskusích, budou navrhovat jakékoli spásné řešení. Je (soudě dle našich „odborníků“) pohodlnější kohokoli, kdo nesouhlasí s tvrzením, že Ukrajina by byla pro EU prospěchem, označit za ruského špiona, nehledě na to, jestli daný člověk vůbec umí rusky, nebo měl či má s Ruskem cokoli společného, ale asi to lze brát jako typickou reakci českého internetu (jakési online varianty českých hospod a kaváren), který chybějící argumenty nahrazuje osobním osočováním a bezmyšlenkovitým nálepkováním. Urážet se tady v Česku nad problémy Ukrajiny můžeme, ale nic tím nezměníme. Pojďme spíš hovořit o tom, že se stávající primární i sekundární unijní legislativou nejsme na vstup Ukrajiny do Unie vůbec připraveni, i když se tváříme, že je tomu právě naopak.
Nic není tak křišťálově čisté, jak by se mohlo na první pohled zdát. Situace Ukrajiny je o to složitější, že v současné době její budoucnost nikdo nevidí ve skutečném osamostatnění země, ale pouze v područí většího územního celku. Je tedy směšné za této situace hovořit o tom, jak ukrajinská ulice touží po míru a blahobytu země, když ani jedno vyřešení, které ji bývá podsouváno, pro Ukrajinu neznamená svobodnou volbu, ale opět jen dilema volby toho menšího zla. Do českého postoje k situaci na Ukrajině se tak promítá náš vlastní schizofrenní postoj k Rusku, s nimiž bychom na jedné straně velmi rádi obchodovali, ale nemůžeme zapomenout na léta strávená v socialistickém bloku. Na co jsme docela zapomněli je fakt, že ta médii protěžovaná opozice má sama máslo na hlavě. Julie Timošenková není disidentka, jejíž vinou by bylo pouze to, že razantně v minulosti vystupovala proti Janukovyčovi. Její role ve dvou tzv. plynových válkách[3] je nezpochybnitelná a tvrdí- li se, že se korupčilo za Janukovyče, bylo by spravedlivé hovořit i o korupcích opozice. Kromě EU se už nyní začínají ozývat kdejaké organizace, zaměřené na lidská práva a situace se jejich interpretacemi, s nimiž vstupují do médií, ještě více znejasňuje. Snad v Ukrajině zvítězí rozum nad naivní a utopickou představou EU jako jediného možného východiska budoucnosti země. Je třeba uvažovat i opačně a to, zda bude Ukrajina východiskem pro EU. Odpověď myslím si, známe všichni.
Situace na Ukrajině však odhaluje ještě něco jiného. Totiž pád idejí liberálních institucionalistů a idealistů, kteří ještě stále věří, že klid a mír ve světě lze zajistit spoluprácí nadnárodních organizací, tedy jakousi transnacionální kooperací. Právě tyto ideje dostávají v Ukrajině řádně na frak a je otázka, kdy to dojde i tvrdošíjným zastáncům současné podoby EU a její aktuální, zahraniční politiky.
[1] Tady s eurooptimisty souhlasím, že i my jsme EU, jenže už se jaksi pozapomíná připomenout, co to pro nás v důsledku znamená. EU se chová tak, že za úspěchy mohou její představitelé (viz přebírání Nobelovy ceny), za neúspěchy jednotlivé státy. Nechápu tedy logiku některých fanatických zastánců současné podoby EU, kteří tvrdí, že ještě větším podlézáním českých politických zástupců v Bruselu získáme větší výhody a větší podíl na směřování EU. Obvykle tyto myšlenky slýcháváme od lidí, kteří jsou sami nějakým způsobem napojeni na unijní dotační programy, nebo se příliš bojí nezbytné a razantní změny. Zvlášť absurdně (nebo minimálně podezřele) tyto teze znějí z tribun konferencí pořádaných z podpory a grantů EU.
[2] S nezbytnými oběťmi, které byly položeny na oltář unijních snů o prosperující a mírově Evropě.
[3] Tak o této části Ukrajinsko-Ruských vztahů hovoří Martin Laryš, já osobně dávám přednost (možná poněkud krkolomnějšímu) označení „konflikt o plyn.“
