Úřednické vlády jsou všeobecně hodně oblíbené, ale tahle charakteristika platí především pro dvě úřednické vlády po roce 1989 a to vládu Josefa Tošovského (od 2. ledna do 17. července 1998) a Jana Fischera (od 8. května 2009 – 25. června 2010). Buďme ovšem k tvrzení o oblíbenosti obezřetní. Připomeňme si, v jakém kontextu tyto vlády vznikaly. Tošovského vláda vznikla po demisi druhé Klausovy vlády, Fischerova vláda po vyjádření nedůvěry vládě Topolánkově. Obě tyto vlády tedy lze chápat jako překlenovací a sami si zkuste vzpomenout, zda nějaká z těchto vlád učinila skutečně závažný krok. Nabízí se tedy otázka, zda si v současné kritické době můžeme dovolit ten "přepych" mít úřednickou vládu?
Jo to tenkrát byly časy, oba se usmívali, proč asi?
Úřednické vlády nejsou polistopadovým fenoménem, jak by se z úvodu mého článku mohlo zdát. Ještě za první republiky vznikly dvě vlády úřednické a shodou okolností obě vedl moravský zemský prezident a pozdější ministr vnitra Jan Černý. V obou jeho úřednických vládách[1] se opakoval dvě jména a to ministra zahraničí a pozdějšího prezidenta E. Beneše a ministra financí K. Engliše. Prvorepubliková Ústava ovšem „úřednické vlády“ první republiky zbavovala faktické povinnosti žádat sněmovnu o důvěru. Je sice pravda, že sněmovna mohla vládě nedůvěru vyslovit, ale taková situace za doby trvání obou prvorepublikových úřednických vlád nenastala. Za úřednickou vládu byla označována i vláda z roku 1938, jejíž přesnější označení zní Vláda obrany republiky a v jejím čele stanul generál Syrový, který ve druhé Černého úřednické vládě zastával post ministra národní obrany.
Proč tento drobný historický a úmyslně ne vyčerpávající exkurz? Je třeba si uvědomit, že tzv. úřednické vlády jsou něčím charakteristické. Především jsou to vlády dočasné, jejich existence se pohybuje od několika měsíců do 1 roku. Je nesmyslem hovořit o politické nezávislosti[2] úřednické vlády, tj. že úřednická vláda je zcela nezávislá na vlivu politických stran. Dost možná je současná úřednická vláda jmenovaná prezidentem Zemanem historickou raritou a případem vlády, na níž nebudou mít vliv politické strany, ale přímo hlava státu. Nezapomeňme ovšem, že současná Ústava oproti té prvorepublikové vyžaduje vyjádření důvěry PSPČR. V tomto momentu je současná úřednická vláda v docela jiném postavení, než úřednické vlády předchozí. Na druhou stranu by bylo naivní očekávat od současné úřednické vlády úplnou politickou nezávislost, minimálně s ohledem na roli vyjednávače, kterou v této době převzala přímo hlava státu. Historicky je zajímavé, že úřednické vlády nastupovaly v dobách politických krizí.
Je pravda, že samotné označení úřednická vláda je problematické. V minulosti se volila označení jako polopolitická nebo odbornická. Obě charakteristiky si např. vysloužila Tošovského vláda. Tato označení pouze opisovala fakt, že úřednické vlády nemívají silný mandát a já bych je spíše označoval jako vlády „udržovací“. Přeje však současná situace ČR existenci „udržovací“ vlády. Nebylo by snad bývalo lepším krokem vypsat raději předčasné volby a počkat si na vládu s mnohem silnějším mandátem?
Měl jsem tu možnost procházet různými diskusemi krátce po jmenování úřednické vlády. Ty diskuse se dají shrnout do dvou kategorií. Tou první jsou nekritické ohlasy, které si poněkud spletly dobu a zemi. Skutečně nejsme v Sovětském svazu a jakkoli je Miloš Zeman zvolený přímou volbou, jeho funkce je omezena Ústavou, jejíž určitá naivita vychází z faktu, že jednotlivé druhy moci spolu budou minimálně kooperovat a to i v době politické krize. Je zajímavé, že titíž lidé, kteří Zemanovy hrátky s interpretací Ústavy nekriticky vynášejí do nebes, totéž kritizovali u jeho předchůdce. Druhou kategorii bychom mohli nazvat extrémně kritické názory, kterým vadí příliš aktivní role, kterou prezident při existenci nové vlády vykonává. Tyto hlasy zase opomíjejí ústavní článek 62, kde se píše: „a) jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi.“ Problém je se slovíčkem jmenuje, které si mnozí vykládají pouze jako akt podpisu na jmenovací listině. Pravda je však taková, že Miloš Zeman (a v tom dávám za pravdu některým komentátorům) zkouší, co si může v rámci své funkce dovolit. Nakonec je možné, že jeho spory o obsazení některých velvyslanců a diplomatů, tak nakonec skončí ve prospěch prezidenta. Kam bych se zařadil já sám. Možná někam uprostřed, mezi obě zde nastíněné kategorie reakcí, které považuji za extrémní. Současná úřednická vláda je ve skutečně nezáviděníhodné pozici a dost možná jí Miloš Zeman svým prosazováním dělá medvědí službu. Nevím v tomto momentě, jak současné události jednoho dne vyhodnotí historie a jsem velmi opatrný už dopředu tuto vládu odsuzovat nebo ji naopak kriticky vynášet do nebes. Obávám se však, že tato vláda už teď má nálepku „truc vlády“, jejíž činnost, byť půjde o období ne moc dlouhé, bude touto nálepkou ohrožována. Nemám však starost o to, že tato vláda nebude oblíbena. Bude a nepochybuji o tom, že Rusnok svou roli přechodného premiéra zvládne. Zůstává však otázkou, zda nakonec nebude figurovat (symbolicky řečeno) v nezáviděníhodné roli prezidentem vhozeného neodjištěného granátu do „jámy lvové“ Poslanecké sněmovny, nebo a to nyní s prominutím řečeno jadrně, spíše bude Rusnok a jeho vláda plnit roli "užitečného idiota."
[1] Prvorepubliková Ústava označení úřednická vláda neznala.
[2] Tedy přesněji apolitičnosti.
