„Jaruško, ještě dvě velký,“ houkne směrem k číšnici, která už asi pamatuje leccos z dějin národa českého. Jarušce je náhle sedmnáct a lehkým krokem pohádkové víly Amálky přináší na stůl dva zpěněné moky. Postaví je před dva zarostlé mudrlanty, kteří zde narychlo uspořádali svůj Symposion. Řeší se globální krize, občas prokládaná peprnou nadávkou na některého ze současných politiků. Je první máj, je lásky čas, kde holubů z dálky ozývá se hlas a do toho páchne kanalizace.
Když už i v novinách psali, že by se mělo líbat pod rozkvetlou třešní, vzal pan Novák svou družku, s níž už to táhl dobrých, no cirka patnáct let, do parku. Co na tom, že manželství mu i po těch deseti letech přišlo jako série špatných vtipů z humoristických magazínů a když spolu míjeli čerstvě zamilované páry, jenom letmo se pousmál. Věděl své, ale nechal si to pro sebe. „Už abych to měl za sebou, už abych to měl za sebou,“ opakoval si v duchu pan Novák a když se probral ze svých myšlenek, spatřil zvídavý výraz své partnerky, ne tak vzdáleně nepodobný výrazu slovutného psychiatra z předminulého století, nabízející svému pacientovi osvěžení v ledové koupeli. Pan Novák na své tváři vykouzlí úsměv, tedy úsměv to původně měl být, ale vylezla z toho grimasa, připomínající mimiku z bohatého obličejového rejstříku komediální herečky Janžurové v dobách její největší slávy. Novákova partnerka ale po chvíli mění výraz a její tvář dostává výraz soucitné Matky Terezy, která právě objevila zapomenutého sirotka. Ví, že za chvíli dostane pod rozkvetlou třešní pusu a rychle zapomene, že ji Novák už pár roků nepřines kytku.
„Hynku, Viléme, Jarmilo, ty vole!“ řve na ulici rozjuchaný maturant, co se asi chystá na zkoušku z dospělosti. Lidé se otáčejí, ale tak nějak ze sentimentality mu tohle chování tolerují. Ulice našich měst už rozzářila maturitní tabla. Některá připomínají plakáty hledaných zločinců, které patřily ke koloritu divokého západu. Lidé je míjejí, občas před nimi postávají postarší lidé. Je teplý květnový den a většina z nás má na starosti jiné věci. A ten rozjuchaný student? To byla jenom drobná epizoda v tomto prosluněném dni.
„Je pozdní večer první máj - večerní máj - je lásky čas“ a poslední opilci se pomalu vracejí z tahu domů. „Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!“ Huláká jeden z nich v prázdné ulici velkého města. Je to asi ten, kterého dnes doma nečeká zvoucí k láskám hrám manželčin hlas. Je pozdní večer první máj a on na něj stejně zítra zapomene.
