Sýrie jako produkt transformačního procesu (úvaha)

V knize Zdeňka Veselovského s názvem Diplomacie (teorie – praxe – dějiny)na str. 32 nalezneme tuto větu: „S novým druhem diplomacie počátkem roku 2006 vystoupila i tehdejší americká státní tajemnice Condoleezza Ricoeová a nazvala jitransformační diplomacií(transformational diplomacy).Její smysl spočíval v tom, že americká diplomacie se měla s politickou linií prezidenta G. W. Bushe výrazněji a aktivněji podílet na podpoře demokratických přeměn a bezpečnosti v problémových regionech světa. Za tím účelem Recoevá usilovala o stažení početné řady amerických diplomatů ze „starých“ a příjemných center moci v evropských hlavních městech a jejich nasazení a posílení jejich aktivity v zemích Afriky, jižní a východní Asie a na Středním východě. Spolu s tím mělo v těchto oblastech dojít i k posílení a zefektivnění americké finanční a rozvojové pomoci.“

Kdo velmi pečlivě sleduje eskalující situaci v Sýrii, nemůže se zbavit dojmu, který nejpřesněji vyjadřuje jedno přísloví, které říká, že „příliš mnoho psů je zajícova smrt.“ Jakékoli diplomatické snahy o urovnání situace mírovou cestou selhávají, možná i proto, že se v nich kříží zájmy dvou někdejších rivalů ze studené války, Ruska a Spojených států.[1] Sýrie hrála vždy důležitou úlohu v prostoru Blízkého východu a to už od 17. dubna 1946, kdy získala nezávislost. Příběh její vnitřní krize se začal psát už v roce 1971, kdy se vlády v zemi chopil generál Háfiz al-Asad, otec nynějšího vládce země Bašiára al-Asada a nejvýznamnější představitel baasitského režimu.

Region, ve kterém se Sýrie nachází lze označit za jeden z nejméně stabilních a to v celosvětovém měřítku. O nadvládu (rozuměj regionální hegemonii) v něm zápasí kromě Sýrie i Turecka, Egypt[2] a Írán, které v minulosti přebíraly iniciativu (např. během Suezské krize v r. 1956 a izraelsko-arabské války v roce 1967). Samotná Sýrie však procházela celou řadou vnitřních krizí. Už v roce 1946 se v zemi objevily tři politické subjekty, které si nárokovaly moc. Z nich se prosazovala strana Baas[3] (Socialistická strana arabské obnovy), která rekrutovala své příznivce z řad studentů, vojáků a příznivců šíitské sekty altavitů. Strana se už od počátku hlásila k "panarabismu" (sjednocení arabských států) a socialismu, a skládala se ze dvou křídel. Radikální civilní křídlo reprezentoval Saláh al-Džadíd, proti němuž stál naopak vůdce militantního křídla Háfiz al-Asad, který svého rivala svrhnul v puči 12. listopadu 1970 na celostátním sjezdu strany Baas. Tato strana si v následujících letech udržovala podporu díky politice hospodářského rozvoje, podpoře vzdělávání a pozemkovým reformám. Odvrácenou stranou politiky strany Baas bylo brutální potírání jakékoli opozice a neskrývaná averze vůči Izraeli. Spor mezi dominujícími Sunnity a alavitskou menšinou vyústil v protivládní povstání tzv. muslimského bratrstva v r. 1982, které bylo armádou potlačeno. Sýrie však v té době byla stále ještě ve výjimečném stavu, který byl nastolen už v roce 1962, jako „pozůstatek“ neukončeného konfliktu s Izraelem, pokračujícího i v roce 1982 jako součást zapojení Sýrie do libanonského konfliktu. Sýrie udržovala velmi dobré vztahy jak se SSSR (a to i v době, kdy v rámci irácko-íránského konfliktu stála na straně Íránu, faktického nepřítele SSSR), ale i se Spojenými státy (během války v Zálivu se Sýrie zúčastnila protiiráckých operací na straně USA).

Příběh Hafíza al-Asada jakoby vypadl z nějakého kýčovitého románu o chudém synkovi, který ke štěstí přišel. Narodil se 6. října 1930 v rodině chudých rolníků a jeho rodové jméno bylo původně Wahsh (v překladu „divoká zvěř“) které si později změnil na Asad (lev). Už v šestnácti letech vstoupil do strany Baas. V roce 1952 vstupuje na prestižní vojenskou akademii, kde prochází těžkým leteckým výcvikem. V roce 1962 už dosahuje hodnosti generála a zároveň i regionálního vůdce strany. Listopadový puč byl tak pro něj příležitostí uspokojit svou touhu po moci. Postupně si totiž získával podporu většinového sunnitského obyvatelstva, které v něm vidělo novou naději, která se nebojí radikálních reforem. Ve všelidovém hlasování tak získal téměř 100% a stává se tak prezidentem. Co na tom, že klid v ulicích od těch dob zajišťovala brutální Republikánská garda al-Haras, podléhající přímému vedení al-Asadova bratra. Co na tom, že se brutálním způsobem vypořádal s kurdskou menšinou na severovýchodě země a na hranicích s Tureckem a Írákem nechal vybudovat pásmo z ostnatého drátu. Jako prezident útočí na západní svět, Izrael a hlásá svatou válku. Nespoléhá se však jenom na slova a rozpoutání jomkipurského konfliktu a dalších pozdějších regionálních válek a válečných konfliktu je toho důkazem. Válečných konfliktů se nezbavil ani na domácí půdě. Jeho snaha o utužování diktatury, vyvolávala v Sýrii čím dál tím větší odpor, který prezident a jeho blízcí potlačovali nekompromisním způsobem. Al-Asadova diktatura tak fakticky skončila jeho smrtí v roce 2000, kdy 10. června podlehl leukémii. Pro Sýrii to však neznamenalo konec diktátorského režimu jako takového. Sám Háfiz al-Asad si původně vybral za nástupce svého nejstaršího syna Basila, který však v roce 1994 zahynul při autonehodě. Nástupcem se tedy stal Háfizův mladší syn Bašár, původním vzděláním oční lékař.[4] Právě pro něj byla po smrti jeho otce změněna ústava, především článek týkající se minimálního věku kandidatury na prezidentské křeslo. Tak se stal ve svých 34 letech 17 června 2000 prezidentem. Ačkoli ve svém úvodním projevu hlásal nutnost reforem, bylo jasné, že špičky režimu, který nastolil jeho otec, nehodlají nic změnit. Nový prezident se obklopil starými tvářemi a uzavřel se za hradbu Republikánské gardy, která tentokrát spadala pod velení nejmladšího z bratrů al-Asadových Máhira. Arabské jaro, které vypuklo v r. 2011, rozpoutalo i v Sýrii novou vlnu protestů. V dubnu tohoto roku vláda, která protesty označovala za zahraniční spiknutí, zrušila po 48 let trvající výjimečný stav, ale protesty neustávaly a syrský režim sáhnul k drastickým opatřením. 27. června 2012 prezident v zemi nastoluje nový válečný stav.

Sýrie je autoritářský stát, ve kterém hraje hlavní úlohu armáda. Fakticky jedinou vládnoucí stranou je Baas, tvrdě potlačující jakoukoli opozici. Ačkoli syrská ústava zaručuje svobodu slova a svobodu tisku, od vzestupu vládnoucí strany dochází k tvrdému potlačování obou svobod. V zemi dochází k bezdůvodnému zatýkání, brutálnímu mučení a trestům smrti, což vláda maskuje výjimečným stavem. Syrský právní systém ještě navíc kombinuje francouzsko-osmanské občanské právo a islámské právo. Lze říct, že v zemi probíhá násilná arabizace, omezování svobody vyznání a snaha o likvidaci minoritních skupin. Je však třeba se ptát, zda-li je transformační proces (jehož nástrojem je transformační diplomacie) o který se Spojené státy a mezinárodní organizace snaží, je skutečně pro Sýrii tím nejlepším řešením. Zdá se mi, že slabinou transformačního procesu je samo pojetí demokracie, která je chápána zcela v duchu západoevropské tradice, přičemž jsou zcela bojkotovány reálie[5] arabského světa. V těchto souvislostech se sluší připomenout jeden ze směrů oboru Mezinárodní vztahy,[6] upozorňující na jednostranné interpretace demokracie (potažmo celého konceptu státu) vycházející ze západního či eurocentrického modelu. Kritikové jako Edward E. Said (viz. např. kniha Orientalismus), Robert H. Jackson, Charles Tilly a další, upozorňují na fakt, že takovýto zúžený pohled poskytuje jen velmi málo prostoru pro pochopení a rozumění světového politického systému, který je nezápadní.[7]  Tato kritika pak ještě více zesiluje v 80- tých letech, kdy se v oboru začínají více prosazovat nezápadní odborníci. Teoretici mezinárodních vtahů jako byli A. Acharya a M. Ayoob, upozorňují na neochotu eurocentricky orientovaného oboru MV reflektovat jiná pojetí státu a státnosti, role identity a společnosti v nich apod. Zdá se mi tedy, že transformační proces, jakkoli je prezentován jako něco, čeho se dosahuje cestou diplomacie a jednání, bude vždy chápán jako „produkt“, který západní velmoci vnucují východu, jako permanentní bod sváru nikdy nekončícího střetu civilizací, tak jak jej ve svém stejnojmenném díle do určité míry předpověděl Samuel P. Huntington.

Transfomační diplomacie a transformační proces obecně, ovšem mohou mít jiný význam, než se mu v současnosti přisuzuje. Při jedné ze svých pražských návštěv[8] zde Ricoeová, už ovšem jako bývalá ministryně zahraničních věcí USA, představovala (v základním obrysu) princip transformační diplomacie. Ve svém projevu hovořila o nutnosti demokratických přeměn v nedemokratických částech světa. Její projev však byl více emocionální než racionální a člověk musel získat dojem, že transformační proces je pouze ideou, která postrádá praktickou (pragmatickou či lépe realistickou) stránku. Tzv. Arabské jaro nabízelo unikátní možnost renovace demokratických procesů a demokracie samé. Místo toho, bylo arabské jaro západními mocnostmi pochopeno jako volání po západním (eurocentrickém, potažmo americkém) modelu demokracie, o kterém se stále vedou diskuse, zda již není poněkud vyčpělý. Diskuse odborníků byla umlčena zbraněmi a v některých zemích (Sýrie patří mezi ně) byl a je transformační proces (ve smyslu transformace režimu blíže k demokracii) de facto pozastaven. Otázka k jeho přehodnocení (případně přehodnocení jeho průběhu) však i nadále zůstává otevřena. Možnosti inspirovat se nezápadními podobami státního uspořádání, stejně tak i jejich hlubší analýza se tak stále nabízejí.[9]

Ten „nezápadní“ model,[10] který se v budoucnu může objevit (v souvislosti s úspěšností asijských ekonomik) jakkoli bude dozajista vnímán jako hrozba (zejména ze strany amerických teoretiků MV a politologů, kteří svůj americký, západní příp. eurocentrický pohled považují za jediný možný a nezpochybnitelný), může přinést i některé pozitivní momenty, které nás přinutí zamyslet se nad podstatou demokracie jako takové, případně k potřebě definovat některé základní pojmy, které v souvislosti s demokracií užíváme, aniž bychom se shodli na jejich přesném významu (např. svoboda, lidská práva, občanství, osobní a společenská odpovědnost). Tento proces však musí započít diskusí, která bude, tak jako jiné procesy, mít skutečně globální charakter. V oblasti MV se např. nabízí nová Velká debata, která by určila směr, kterým by se tento obor mohl dále ubírat. Transformační proces v Sýrii, respektující kulturu, společenské i historické faktory celého regionu, by tak mohl nastartovat pozvolnou proměnu, na jejímž konci by mohla být nové chápání demokracie a jejího významu pro lidskou civilizaci. V tuto chvíli nic nenasvědčuje tomu, že bychom se po této cestě vydávali. Naopak. Ekonomické zájmy západních mocností (více však idealistické než realistické) mohou veškeré transformační snahy (kdekoli na světě) zcela zhatit. Nevím, zda- li by to pak náhodou nebyl poslední hřebíček do pomyslné rakve západoevropské civilizace, která v posledních několika letech zažívá své nejhorší chvíle.   

[1] Možná přesnější by bylo hovořit o obou státech jako o mocnostech zbrojního průmyslu, jejichž zájmy se tu kříží.

[2] Od roku 1958 byl Egypt se Sýrií spojen v tzv. Sjednocené arabské republice pod vedením egyptského prezidenta Násira. Tato unie se však rozpadla o tři roky později a svou významnou úlohu zde sehrála i strana Baas (druhý puč z roku 1963).  

[3] Ta měla i svou sesterskou Iráckou buňku.

[4] Vystudoval medicínu v Londýně, kde působil jako oční lékař. Po návratu do Sýrie absolvuje vojenskou akademii a nastupuje vojenskou službu.  

[5] Tj. faktory historické, kulturní i sociální.

[6] Dále v textu někdy užiji zkratku MV.

[7] O této, myslím si do budoucna, nesmírně zajímavé části zkoumání mezinárodních vztahů více v knize Š. Waissové, Úvod do studia mezinárodních vztahů (3. Rozšířené vydání) – str. 21-22.

[8] Myslím si, že to bylo u příležitosti oslav stého výročí narození Ronalda Reagana, konaných v Praze.   

[9] Např. stále úspěšnější asijské modely (Thaj-wan, Japonsko), které mnohdy narážejí na tradiční eurocentrické vnímání státu, práva, kultury apod.

[10] Dovolím si spekulovat, že bude založen na základech (mezinárodní) politické ekonomie (momentálně se dynamicky rozvíjejícím oboru).