Média se v několika dalších dnech po oficiálním zveřejnění výsledků do EP jistě budou předhánět v politologických analýzách nízké volební účasti v České republice (i když nejenom u nás). Příčin může být samozřejmě více, ale tou jednou (jak se domnívám snad i hlavní), na které se už nyní shodnou média a politologové napříč různými názorovými směry, je chybějící zásadní (unijní) téma (či témata). Pozn.: Komentář publikován ještě před sdělením oficiálních výsledků. Budu se také zaměřovat primárně na příčiny nízké volební účasti v ČR, i když budou určité momenty platné i pro jiné členské státy s nízkou volební účastí.
Přitom to měly být hlavně strany, které obhajují (nebo lépe ve volbách obhajovaly) současnou podobu EU a které měly takové zásadní téma přinést. Místo toho se volila buď témata zástupná[1] (klasické ideologické řeči o prospěšnosti Unie, plynoucí jenom z její existence) či nikoli velká (Ukrajina).[2] Zkrátka chybí zde velké unijní téma, tedy téma, které by bylo podstatné pro soužití 28 členských států v jednom nadnárodním celku. Namísto toho jsou nám vnucována témata „evropská“. Tyto volby, jak už jsem kdesi nepsal, skutečně nebyly volbami, které měly význam pro evropský kontinent (s cca 46 nez. státy), jak se nám snažily namluvit některé strany. Právě fakt, že pro-unijní strany volily rétoriku odkazující k evropským tématům (řeči o návratu k evropským kořenům a ochraně evropských hodnot a evropské kultury), ukazovalo na chybějící témata unijní. Zároveň je nízká volební účast v ČR také zrcadlem informovanosti české veřejnosti o EU. Pochybuji však, že by po těchto volbách do EP následovalo hojné propouštění odborníků na komunikaci a marketing v rámci organizací (institucí či portálů), kteří mnohdy placeni z různých fondů mají komunikaci EU v ČR na starosti. Opět budeme svědky lakonického tvrzení, že zkrátka Češi zvolili k volbám do EP přístup pasivní rezistence a byrokratická mašinérie bude dále pokračovat. Zkrátka „The Show Must Go On“ za občasného našincova nadávání po hospodách, kavárnách či v kyberprostoru.
Pokud bychom hledali jednoznačnou definici takového zásadního tématu, většina z nás by se v obecné rovině shodla na tom, že by to mělo být téma, které českou společnost spíše sjednocuje,[3] než rozděluje. Z tohoto důvodu nebylo zásadním tématem ani téma ukrajinské krize (to i nadále českou společnost rozděluje) a tvrzení typu „buď s EU na věčné časy anebo s Ruskem“ (tedy rétorika, kdo nejde s námi, jde proti nám).[4] Dost možná to právě byla ona malá volební účast, díky níž se chybějící unijní témata překlenula věrností členských základen jednotlivých stran.
Silná témata nebylo ovšem možné nalézt ani u stran, které se staví k současné EU kriticky. Téma přijetí či nepřijetí Eura, s nímž nějakým způsobem koketovala většina stran a které si pro sebe urvala ODS, také pro tyto volby nelze považovat jako téma hlavní, protože nejsme v situaci, kdy by se vyhlašovalo referendum. Problematiku jednotné měny také nelze smrsknout pouze na (projekt) Eura, ale v budoucnosti se také bude rozhodovat o tom, jestli se bude chtít ČR podílet na vzniku jednotného trhu, směřujícího k centralizaci jeho pravidel. Část potenciálních voličů, kteří nakonec zůstali doma, volalo po tématu setrvání či vystoupení ČR z EU, což (podle mého soudu u těchto voleb marně) očekávali právě po stranách, zastávajících k současné EU odměřený postoj. Právě tito ne-voliči dali svou neúčastí u voleb signál[5], že je EU vlastně nezajímá. Je také pravda, že už během voleb některé strany pochopily, že vstřícným postojem k EU mnoho voličů nezískají, nastoupily proti-unijní vlnu.[6] Jedna z velkých „pravicových“ stran se koneckonců na toto proti-unijní směřování rozvzpomene vždy v rámci předvolebního svádění, zatímco po volbách bude štědře využívat dotací a na svou razantní „proti-unijnost“ brzy zapomene. Nicméně disciplinovanost její členské základny je (alespoň v hlavním městě) natolik velká, že to mnoho jejích skalních voličů (kteří při nízké volební účasti sehrávají důležitou úlohu) od volby stejně neodradí. Ostatní pro-unijní strany zase cítí potřebu zvýšeného zájmu o existenci a fungování EU také jenom během voleb. Možná proto oba tábory (pro i proti- unijní) tak těžko hledají zásadní téma, která by voliče motivovala jít k volbám do EP v hojnějším počtu.
Kromě chybějícího velkého (nebo zásadního tématu) lze také hovořit o chybějící politické osobnosti, která by ho dokázala prezentovat. Už předvolební debata (byť tento formát nepovažuji pro české prostředí za relevantní, hodí se spíše pro americkou politik show) byť nemusela mít na konečný výsledek voleb vliv, odhaluje nezralost českého politického prostředí, které dává prostor exhibicionistům, nebo těm arogantním. V rámci volebního boje jsme byli také svědky různých osobních či ideových sporů (žabomyších válek), které potenciální voliče skutečně spíše odrazují a to nejenom v případě voleb do EP. Oběma skupinám se pak velmi těžko přesvědčuje, že volby do EP neberou jako příležitost, pro využití nemalých výhod, které funkce europoslance přináší (viz jeden z dílů seriálu Jistě pane premiére). Nebo že jsou volby do EP (v některých případech) příležitostí, jak „odklonit“ některé jednotlivce z české politické scény. Když se tedy budou v následujících několika dnech hledat chyby a příčiny nízké volební účasti, bude třeba, abychom se „za nos“ chytli všichni (politici, strany, média, ne-voliči - ti, kteří letos volili díky tomu už mohou příště rezignovat úplně). Dost možná se jednou ohlédneme zpět a zjistíme, že právě tyhle volby byly šancí, jak něco změnit, i když to teď vůbec tak nevidíme.
[1] Tj. objevující se v podstatě u všech voleb do EP či při obhajobě smyslu EU.
[2] Ještě se v článku dostanu k tomu, proč ukrajinskou krizi nepovažuji za velké téma, které by zvýšilo volební účast.
[3] Rozuměje alespoň většinu české populace sjednocuje.
[4] I toto téma zásadně dělí českou společnost. Motivace strachem také nezapůsobila a dost možná je na tento způsob česká veřejnost už imunní. Navíc se část veřejnosti podivovala nad tím, kde jsou výsledky oné obranné politiky EU, která stále funguje pouze na papíře. Navíc ukrajinská krize se ukazuje být české každodennosti vzdálená a ani přesvědčování o důležitosti tohoto tématu tady nezafungovalo.
[5] Názory typu „k volbám jsem nešel, protože EU stejně jednou skončí sama,“ lze v tomto ohledu brát jako typickou českou Švejkovinu. Tedy laicky řečeno, české přesvědčení o tom, že se problémy vyřeší sami, nebo že je někdo vyřeší za nás, se nám jednou mohou historicky vymstít, ale to už je na zodpovědnosti každého z nás.
[6] Šlo i o nově vzniklé strany a hnutí, jejichž životnost bych považoval za jepičí.
