Rozmanité postoje české společnosti ke stáří (zamyšlení)

Asi si ještě vzpomenete na klip s Martou Issovou a Jiřím Mádlem, ve kterém oba herci přemlouvali staré lidi, aby nevolili komunisty. Klip s názvem „Přemluv bábu“ tehdy vzbudil velké emoce a cynicky lze říct, že se tehdy Issové a Mádlovi staří lidé hodili. Když před nějakým časem odmítla jedna nejmenovaná banka vystavit jednomu sedmdesátiletému muži kreditní kartu, žádný extra velký rozruch to nevyvolalo. Podle českého ombudsmana Pavla Varvařovského banky nemohou klientovi odepřít službu jenom kvůli věku.

Když hlavní postava Babičky Boženy Němcové přijíždí na Staré bělidlo, je to sláva. Babička poznává svoje vnoučata a s velkorysostí přechází jejich prostořekost, kterou by někdo mohl považovat až za neuctivost. Jsou to ale jenom děti a ta dobrotivá žena ošlehaná životem je k nim shovívavá. Babička si brzy po okolí vydobude vážnost a to dokonce vrchnosti, inu „šťastná to žena.“ Je to taková česká „pohádka“ o jedné dobré ženě, která „vpadne“ do života své dcery, aby se stala jeho součástí. Postoj současné, české veřejnosti ke stáří je poněkud jiný.

V dopravních prostředcích městské hromadné dopravy visí na viditelném místě cedulka přibližně tohoto znění: „Mladší uvolněte místa starším.“Pro část většinové populace je to patrně vágní tvrzení, protože jsem byl sám několikrát svědkem toho, jak se banda náctiletých[1] výrostků usadila do sedaček tramvaje a nezvedla se, ani když nad nimi stálo několik shrbených důchodců, asi se v tu chvíli považovali za ty starší, nevím. Mám takový dojem, že se v jejich chování neblaze podepisuje rétorika některých politiků, kteří více či méně skrytě považují staré lidi (důchodce) za příživníky, kteří by se měli patrně po dosažení šedesáti let (případně až se stanou neschopni práce) rozpustit ve vzduchu.

Je bohužel smutným faktem, že současná mladá generace nemá úctu k autoritám. Na druhou stranu se lze ptát, kdo těmi autoritami dneska je. Přisprostlí politici, hvězdy showbyznysu chovající se jako kriminálníci a prostitutky, pseudointelektuálové hájící mnohdy bizardní názory?[2] Kdo z nich je skutečnou autoritou a nejde tu spíše o nějaké pseudoautority? Stáří je, zdá se, na periférii společnosti. Já jen doufám, že brzy nedopadneme jako americká společnost, která si stáří váží, jenom pokud má peníze, moc, nebo na svůj věk dobře vypadá. Jinak je ale karikováno a zesměšňováno.

Ministr zahraničí, diplomat a syn našeho prvního prezidenta Jan Masaryk zakončil jeden ze svých rozhlasových projevů, ve kterém se svým divákům svěřil se svými dojmy z četby Babičky zvoláním, které asi neodcituji přesně. Myslím, že tehdy řekl něco jako „kéž bychom měli víc takových babiček[3].“ Tehdy se v té větě asi odrážela Masarykova touha po domově, když ji pronášel do éteru z londýnského exilu. Já ji však chápu jako povzdech nad tím, že v budoucnu budeme asi potřebovat více shovívavých starých lidí, kterým bohužel nezbude nic jiného než ty neuctivé projevy ke stáří jenom tiše tolerovat a potají doufat, že se alespoň občas objeví někdo, kdo se k nim bude chovat s úctou a slušností, kterou si zaslouží.

[1] Týká se to ale i některých lidí středního věku.

[2] Typ filozofa Slavoje Žižeka etc.

[3] Ve slově babička by mohla být i velké počáteční písmeno, které by označovalo Masarykovo přání, abychom v budoucnu měli více tak pěkných knih, jako byla ta od Boženy Němcové.