Po celé republiceexistují zdravotnická zařízení, kde v roli sestřiček nebo pečovatelek naleznete řádové sestry. Osobně jim tu službu, kterou vykonávají, nezávidím a nedokážu si představit někoho, kdo by je při jejich práci zatěžkával pravidlem o nežádoucí pokrývce hlavy, kterou by na přímý pokyn musely ihned sundat. Je zajímavé, že v případě jiného náboženství tato tolerance k pokrývce hlavy, jako povinné náboženské výbavy v České republice neplatí. V čem je tedy pozice dvou v islám věřících žen, které trvají na nošení šátků v profesy zdravotní sestry, jiné, než v případě jeptišek, kterým podobné náboženské pravidlo ukládá povinnost nosit pokrývku hlavy i při výkonu své profese?
Českým internetem se už zase šíří komentáře typu „islamisty nepodporovat a raději je vyhladit“ či podobné jiné projevy, které už ani neskrývají náboženskou netoleranci potažmo xenofobii. Lze- li kdy pochopit takto nenávistné projevy ve státě, který za svých lepších časů býval křižovatkou idejí, nabízí se paralela v procesu s Leopoldem Hilsnerem. To srovnání případu údajného spolupachatele vraždy z Polné s děvčaty, která trvají na nošení šátku, je spíše míněno jako srovnání toho, jak českému národu stačí málo, aby se u něj projevila intolerance k jiným zvykům, jinému náboženství. Kořeny české nedůvěřivosti ke všemu odlišnému jsou však mnohem staršího data a možná je lze vyhledat už v počátcích formování českého státu. Zkrátka myšlenka, „doma si to uděláme po svém a nikdo nám do toho nebude kecat“, je snad vpravdě historická. Problémem je bohužel fakt, že nám to dělání po svém v té historii vycházelo ne vždy k našemu prospěchu.
Byl to právě Masaryk, který tehdy upozorňoval a odhaloval antisemitské tmářství, které už předem odsoudilo žida Hilsnera k trestu smrti. Byl to zase Masaryk, který upozorňoval na právo každého na spravedlivý proces a kolik za to musel snášet urážek. Nebudu daleko od skutečnosti, když si představím, jak si při svém slavnostním příjezdu do Prahy v duchu přehrával to osočování, kterého se mu od české veřejnosti dostalo, mimo rukopisů i za Hilsnerovu aféru.[1] Je pravda, že naši předkové byly v mnoha ohledech mravnější, to teď myslím bez jakékoli idealizace První republiky. Na druhou stranu se však ukazuje, že pokud se týká tolerance, jsme si s našimi předky v mnohém podobní. Tolerujeme jenom něco jenom u někoho.
Vrátím se ale zpátky k otázce, kterou jsem si položil v perexu. Kdyby obě děvčata svůj soudní spor, který se povede, prohrála, nedovedu si představit tu kuriózní situaci, kdy by řádové sestry i nadále mohly ve zdravotnických zařízeních nosit své přikrývky hlavy,[2] ale islamistický šátek by byl zapovězen. Nebudu a nechci předjímat soudní rozhodnutí, ale pokusím se zprostředkovat pozici soudce[3], který takovýto případ na stůl dostane. Nabízí se paralela v kanonickém řádu, konkrétně v díle Codex Iuris Canonici, kde se v kánonu 669 praví: „Řeholníci ať nosí šat svého institutu zhotovený podle předpisů vlastního práva na znamení zasvěcení a na svědectví chudoby.“ [4] Tuto citaci z kanonického práva zde předkládám proto, že jde o právní oblast (kanonické právo), která je v České republice přijímaná. Také neznám případ, kde by někdo po řádových sestrách požadoval,[5] aby se zbavily své pokrývky hlavy. Odhlédneme- li od kanonického práva, tak Ústavní právo zaručuje náboženskou svobodu. Jak tvrdí současný ústavní soudce prof. Jan Filip, autor knihy Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva: „Tato svoboda (míněno svoboda náboženská – pozn. autora článku) patří v důsledku náboženských válek a konfesních smírů k základním milníkům na cestě lidstva k ústavním kodifikacím základních práv a svobod. Úzce souvisí se svobodou projevu náboženství a víry, právem na vzdělání, právem na soukromí, s právem rodičů na výchovu dětí atd. Listina výslovně nestanoví žádné podmínky pro jejich omezení. Tyto svobody zahrnují libovolné formy světového názoru včetně ateismu. S tím souvisí i svoboda projevu takového přesvědčení. Nikdo nemůže být nucen, aby sděloval, k jaké víře se hlásí nebo hlásil, zda ji chce změnit apod.“ [6] Na nošení šátku se lze dívat jako na prezentaci světového názoru a je otázkou, zda jej soud vůbec může zakázat, bez toho aniž by zákaz vztahoval i na jiné náboženské symboly v oblečení. Chápu, že tolerance k náboženství musí mít své hranice. Koneckonců i „samotná Listina stanoví podmínky, za nichž lze výkon těchto práv omezit. S generální klauzulí opatření nezbytných v demokratické společnosti je spojena podmínka ochrany veřejné bezpečnosti a pořádku (např. při výkonu náboženských úkonů na veřejném prostranství, při průvodech atd.), zdraví (nelze s tím spojit např. odmítání transfúze krve nebo lékařské péče vůbec), mravnosti (satanské kulty), práv a svobod druhých. Obdobně to stanoví čl. 18 b. 3 MPOPP“[7] (Mezinárodní pakt o občanských a politických právech č. 120/ 1976 Sb. – pozn. autora článku). Tedy řečeno lapidárně, právo by zde mělo vystupovat nezaujatě, i když to většinová veřejnost může považovat za nespravedlivé.[8] Výše uvedená omezení se totiž nevztahují na tento případ.
Subj. stanovisko
Osobně si myslím, že celý ten případ je unáhlený a k soudu by se ani nemusel dostat. Dívky mohly své štěstí zkusit i na jiných školách a dopadlo- li by to všude stejně, teprve pak mohly zvolit soudní cestu. Na druhou stranu si uvědomuji, že jde o cizinky, pro které zdejší chování institucí (které jakoby se od Rakouska-Uherska změnily jenom málo) musí být vpravdě kulturním šokem. Školní řád, kterým ředitelka školy své rozhodnutí podmiňuje, však není nadřazen zákonu[9]a já osobně bych se v pozici soudu snažil přimět obě strany k mimosoudnímu řešení. Jsem však realista a v takové řešení za současné situace nevěřím. Bohužel také v tom současném podivném ovzduší, které v Česku panuje, poněkud postrádám osobnost, která by měla dostatečnou mravní autoritu a přispěla k uklidnění situace. A tak si jen mohu povzdechnout: „Profesore Masaryku, už vás zase potřebujeme.“
[1] Prý se mezi lidem v době Hilsneriády říkala básnička: „Zasloužil bys, Masaryčku, jít s Hilsnerem na houpačku.“ Mimochodem do jaké míry v době případu šlo Masarykovy o samotného Hilsnera a do jaké míry mu spíše šlo o spravedlnost celého procesu, můžeme i dnes diskutovat.
[2] Muslimský šátek nazývám přikrývkou hlavy i s vědomím, že zakrývá téměř celý obličej oproti čepci.
[3] Který v právu hledá a nalézá.
[4] Dostupné online z http://web.katolik.cz/feeling/library/Kodex.pdf
[5] Na veřejnosti i na půdě jakékoli instituce.
[6] Filip, J.: Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva (2 vyd.), nakl. Václav Klem a Masarykova univerzita, Brno 2011, str. 91. Zvýrazněno autorem článku.
[7] Tamt. str. 92.
[8] Nakonec spravedlnost je dosti subjektivní kategorie.
[9] Byť by zákaz šátku byl pouze doporučen.
