„Více Havlíčka a méně Tyla či Nerudy“, mohl by znít výkřik diváka české každodenní reality. Rozuměl by mu však ten, kdo dobře zná jejich, novinářskou práci a je přitom opatrný k národnostní glorifikaci, která se dnes mísí s touhou po historických kuriozitách. Když se tak pročítám různými diskusemi na různá aktuální témata, uvědomuji si, že chce- li dnes být někdo „populární“, nadává (na všechno a na všechny). Jednou jsou to Romové, obzvláště vděčné téma k nevěcným, ale snad věčným diskusím a extrémním emocionálním výbojům, podruhé jsou to zase naše politické poměry. Tyhle řeči jsou však jenom do textu přetavené „hospodské lamentace“, které jsou ve svém důsledku neužitečné. Chci věřit, že ty mnohdy štvavé projevy nenávisti, v nichž nechybí stopy agresivity, nejsou míněním většiny.
Bývalý reprezentant strany, která se dříve prezentovala jako střední cesta, alternativa, kritizuje reprezentanta jiné strany, která se prezentovala podobně.
Máme v Evropě pověst „stěžovatelů“. Podávání stížností, to je takový náš národní sport a nutno dodat, že tak jako máme Jágra v hokeji a Čecha ve fotbale, máme i v tomto sportu své mistry. Obávám se, že to je neblahý nedostatek naší demokracie, která má stále ještě rysy intuice a emocionální pocitovosti. V době, kdy bychom měli hledat to, co nás spojuje, zdůrazňujeme rozdíly a lze se jen ptát, komu to všechno prospívá, kdo z toho má největší užitek?[1]
Např. ta hojně diskutovaná problematika kolem Romů. Kdyby se ti, kteří otevřeně vyjadřují svoji nenávist (už ani ne kritiku), zamysleli nad tím, koho všechno tzv. „romská otázka“ živí, kdo všechno žije z toho, že asimilace romského obyvatelstva je problém, který právě s ohledem na výnosnost tohoto byznysu[2] ani snad být vyřešen nemá, snad by byli ve svých úsudcích obezřetnější (i když u těchto lidí patrně převládají city nad rozumem). Společnost se tak začíná v této otázce dělit na kritiky a obhájce Romů[3] a mě se v této souvislosti vybavuje frazém „když se dva perou, třetí se směje.“ Teď by bylo dobré si jen uvědomit, kdo je oním třetím, který se teď směje nám všem?
Uživatelé politiky
Shodou okolností jsem se nedávno dostal k rozhovoru s filozofem, profesorem Milanem Machovcem v pořadu České televize, s názvem Jsem ještě tady. Velkou část tohoto rozhovoru se Machovec zaobíral kritikou (občanské) pasivity. Myslím si, že v těchto místech předvídavě shrnul současný problém české společnosti, který bych zjednodušeně zkrátil do jednoho výroku, který bude mít jenom zdánlivě formu imperativu – „nic nevědět, nic nevidět, nic neposlouchat, ale o všem a do všeho mluvit“.[4]
Pár roků své dosavadní pozemské existence čekám, kdy se lidstvo zbaví jednoho, podle mého soudu, obrovského mýtu, dokonalé společnosti (potažmo dokonalého člověka). Nebylo ve jménu dokonalé společnosti už v historii učiněno dost zla? Jakkoli jsem zastáncem toho, že mýty obecně svůj význam v myšlení mají (např. v etice), zde se obávám, že jde o pokřivenou iluzi, která by pro lidstvo samé nemusela dopadnout tak dobře. Dokonalou společnost si vetknuly do štítů oba totalitní režimy dvacátého století a i dnes, kdy se ulice zříká demokracie, výměnou za mámivé iluze socialistického státu, kde na sebe budeme hodní, kde si budeme rovni a na co hlavně masy zabírají, kde se budeme mít dobře, protože ti, co vystřídají tyhle, budou „zaručeně“ lepší než tamti, se s dokonalou společností zachází jako s pomyslným horizontem, k němuž se lze dostat odvržením starého (nedokonalého) a přijmutím nového, které existuje jenom v mlhách, ale je prezentováno jako dokonalé. Nejde tu ale jen o iluzi?
To, co se odehrává v současné společnosti, je signál, který se vrací z minulosti jako bumerang. Je to náš přístup k občanství (občanské společnosti) a k politice (participace na vládě). Ukazuje se, že jsme v minulosti nebyli a v přítomnosti nejsme nic jiného než jenom uživatelé politiky, kteří se umí akorát tak rozčílit nad hádkami politiků u Václava Moravce, anebo nad jejich doháněním spánkového deficitu v přímých přenosech z Poslanecké sněmovny.[5] Většina demonstrací pak připomíná parodie na umělecké happeningy a upřímně se divím naivitě některých občanů, kteří věří, že shromážděním v hlavním městě a pokřikováním siláckých hesel mohou docílit nějaké změny. Opačný extrém, tedy představa revoluce, která ze dne na den všechno změní je také velmi nebezpečná, protože upřímně řečeno, v současné době neexistuje alternativa. Umělci, politici či podnikatelé, kteří se tímto abstraktním termínem zaklínají,[6] se s největší pravděpodobností, dříve či později, stanou těmi, proti kterým tu vystupují.[7]
Demokracie jako „odkaz“ střední cesty
Jste Sparťan nebo Slávista? Volíte pravici nebo levici? Pijete raději kávu nebo čaj, pivo nebo víno? To jsou jen některé z otázek, které nám jsou předkládány k zodpovězení a už a priori předpokládají neexistenci prostřední varianty. Zkuste třeba na první otázku zodpovědět, že jste fanoušek Dukly, Baníku nebo Bohemians, na druhou, že vás politika až tak moc nebere a z nabízených nápojů nepijete raději žádný, snad možná vodu, která ale v nabídce nebyla. Budete podezřelý z toho, že utíkáte z odpovědi, dokonce vás mohou považovat za zbabělce, který se bojí jasného postoje, jasného stanoviska,[8] které se dnes nosí více než pochybování a relativizace. To faktické hanění snahy nestavit se ani za jednu z nabízených možností a volit si vlastní stanovisko, alespoň pro mě odhaluje problém neexistence nezávislosti v rámci české společnosti.
Proč nemáme nezávislou vědu? Jakoby všechno, vědu nevyjímaje, bylo součástí politiky (nebo byznysu), ať už v jakémkoli vztahu. Proč nemáme nezávislé politiky? Snad protože všechno je dnes poměřováno optikou vládnoucí garnitury a podle ní kompromisy neexistují. Proč nemáme nezávislá média a proč je nezávislost médií neustále zpochybňována? Snad protože tady všechno někomu patří a de facto chybí společné[9] hmotné i nehmotné[10] dědictví. Ostatně napadá mě, jestli sama demokracie není společným dědictvím, dědictvím střední cesty. Neboť právě ona je křehkým kompromisem, který má smysl bránit a jak ukázaly generace našich předků i za cenu vlastního života. Kéž bychom jednou došli k tomu, aby ty jejich oběti nebyly marné.
Otázky, které si zde pokládám, nechávám úmyslně otevřené. I tázíní se, považuji za projev střední cesty.
[1] Tak nějak očekávám, že jej není vidět, že se ten konkrétní jedinec, nebo skupina jedinců skrývá.
[2] Dotovaného z evropských financí.
[3] Zástupce jedné zájmové skupiny se pak na zástupce té druhé vrhá jako šakal, s plnými ústy argumentů, které by právě ona chybějící střední, třetí strana mohla hravě vyvrátit nebo naopak by pomohla v hledání kompromisu. Bohužel na politiky nadáváme, ale jejich nechuť hledat kompromisy a hanění střední cesty jsme jako občané bez výhrad převzali.
[4] V této souvislosti mě napadá Wittgensteinův výrok z Traktátu: „O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet.“
[5] Z výpovědi některých těch chronických „rozčilovačů“ mám však pocit, že jsou na tomto rozčilování závislí. Málokdo z nich se už po jednom tom svém rozčílení, už víckrát na politickou debatu nepodíval. Naopak, většina z nich patří k stálým divákům takovýchto (dle mého soudu) neužitečných pořadů, které ve světě vypadají docela jinak. Totiž jako debata napříč celou společností a ne jako reklama politiků, povětšinou placená koncesionáři nebo komerční reklamou (v rámci soukromých televizí).
[6] Slovo alternativa je pak možné chápat spíš jako součást předvolebního populizmu.
[7] Je to ale vina demokracie? Možná by bylo důležité se ale prvotně zeptat, jak tomuto termínu rozumí česká společnost? Možná v odpovědi na tuto otázku je "zakopán pes".
[8] Někdy zastávaného za každou cenu.
[9] Jakákoli zmínka o společném, zejména hmotném, majetku je ihned zařazena do „šuplíku“ socialistických přežitků. Jakoby vyspělé demokratické země nic takového neměly.
[10] Stále více se zdůrazňují autorská práva a práva dědiců nad právy společnosti ke konkrétnímu myšlenkovému odkazu.
