Proč máme být obezřetní k regulaci lobbingu? (komentář)

Dne 4. dubna 2012 se vláda rozhodla, že by do konce srpna měla Karolina Peake předložit návrh zákona regulující lobbing. Nad touto zprávou zaplesala část odborníků, která po zákonné regulaci lobbingu volá už několik let.  Druhá část odborné veřejnosti je k této snaze už teď skeptická a poukazuje na fakt, že zákon k regulaci lobbingu prostě nestačí.

Za lobbing se zejména v českých médiích označuje kde co. Od podivných aktivit pánů Dalíka a Janouška, až po různá utajená jednání rozmanitých zájmových skupin se přestaviteli orgánů disponujících exekutivní, legislativní a regulativní mocí. V samotné české veřejnosti (odborné i laické) nepanuje jednotná shoda[1] nad (přesnou) definicí lobbingu. Navíc pokud by někdo takovou definici sestavil, patrně by se musel potýkat s negativními konotacemi, které na sebe tato oblast doposud váže. Proč má lobbing, tato podle mnohých legální aktivita, kterou se zájmové skupiny snaží ovlivnit podobu zákonů, tak negativní pověst? Nejprve nabízím citaci z práce kolektivu autorů, který se věnoval (mimo jiné) úloze lobbingu v legislativním procesu.  „Vliv lobbování se může v jednotlivých fázích legislativního procesu projevit prostřednictvím velké volnosti poslanců při předkládání návrhu zákona a pozměňovacích návrhů. Tyto činnosti jsou v Poslanecké sněmovně velice individualizované. I jednotlivý poslanec může předložit návrh zákona, který může výrazně vychýlit rovnováhu společnosti ve prospěch partikulární sociální skupiny, nebo naopak určitou skupinu může poškozovat. Požadavky kladené na důvodovou zprávu jsou velice formální, a ani jejich nesplnění nemusí vyústit v to, že se Poslanecká sněmovna nebude návrhem zabývat.“[2] Nabízí se otázka zda- li regulace lobbingu nebude jen odvedením pozornosti od osobní, individuální odpovědnosti konkrétního zákonodárce? Neměli bychom zákonem nejprve upravit něco docela jiného?

Existují dva možné přístupy k lobbingu. První, obecně nazývaný regulační, spočívá v zákonných opatřeních, upravujících veškeré souvislosti lobbingu[3], a neregulační, integrující mechanizmů lobbingu do jiných činností a mechanizmů. Vláda se rozhodla pro první variantu, ale doposud jsem nezaznamenal, že by kdysi byla ve hře i druhá varianta (neregulační). Ostatně i úlohou tohoto článku je nastolit diskuzi o obou přístupech. Třeba zde předbíhám aktivity vlády, která si tolik potřebnou debatu o regulaci lobbingu nechává až na konec srpna, kdy Peake předstoupí s konkrétnějšími návrhy. Už teď si ale myslím, že s ohledem na to, jakým způsobem komunikuje tato vláda s veřejným sektorem, je představa věcné veřejné diskuse poněkud naivní.

Jedním z možných produktů regulace lobbingu by mohl být vznik nějaké instituce, která bude garantem této regulace. Nevím, co se odehrává v hlavě vicepremiérky, při promýšlení onoho návrhu, ale těmito institucemi tradičně bývá nějaká asociace, komora či organizace, vytvářející profesní standardy[4] v dané oblasti. I z tohoto důvodu se nabízí otázka, zda místo regulace nestojí za to, uvažovat o samoregulaci?[5]  

Od návrhu, který Peake slibuje nelze mnoho očekávat i z toho důvodu, že v českém prostředí doposud chybí věcná diskuse, která by pomohla změnit negativní nahlížení veřejnosti (potažmo médií) na tuto oblast. Představovat si, že regulace sníží manévrovací prostor lidí, podobných Dalíkovi či Janouškovi[6] je s prominutím poněkud naivní. Jak se ukázalo, je vliv těchto lidí na vládnoucí elitu příliš hluboko zakořeněn a bude trvat dlouho, než budou tyto „kořeny“ navždy přervány. Avizované změny, které by měl návrh zákona přinést, však dávají naději velmi malou. Představa toho, že si politici budou vést elektronický diář svých schůzek, jenž by mohl být veřejný, je možná reálná, ale ne v zemi, kde od nejvyšších až po lokální patra politiky mají někteří jednotlivci problém s přiznáváním a zveřejňováním majetku. K návrhu se zatím zdrženlivě, ale s určitou mírou pozitivního přístupu, vyjádřila i opozice. Dovolím si v těchto místech předvídat, že bude- li návrh Karolíny Peake na stole nebude jeho podpora ze strany opozice už tak jednoznačná. Třeba si vzpomenou, že podobný jejich návrh byl smeten už v minulosti a uvidí zde možnost, jak jej znovu oprášit a  případně z něj něco připojit do toho nového návrhu. Může tak vzniknout „tradiční mozaika politické tvořivosti“, jak jinak nazvat některé zákony, které Parlament vytváří. Překvapivá shoda ale už teď panuje mezi všemi zúčastněnými stranami,[7] které regulací lobbingu budou zasaženy, v tom, že je potřeba lobbing očistit. Nabízí se otázka, zda- li je navrhovaná cesta ta jediná možná.[8]

Dodatek: Malý námět k zamyšlení pro odborníky (odbornice) v oblasti Gender Study. Až doposud jsem převážně hovořil o lobbistech (mužích). Bohužel se mi přes veškerou snahu nepodařilo dopátrat se, jaký je počet žen, působících v této oblasti. Pokud tedy ženy (lobbistky?) v oblasti lobbingu pracují, jaké jsou jejich metody? Liší se v něčem od svých mužských protějšků?  

[1] Návrh zákona by údajně takovou definici měl nabídnout.

[2] Kolektiv autorů: Lobbing a korupce při tvorbě veřejných politik, Prospektrum, Praha 2007, str. 99 -100.

[3] Přesnější definice obou přístupů viz. tamt. str. 99.

[4] Na to se váže i otázka po „vynutitelnosti“ jistých etických, profesních pravidel, která by snad přispěla k zpřehlednění

[5] S ohledem na zákonitosti, které fungují v rámci liberálního trhu. Nejprve bude asi důležité vyřešit otázku, jakou pozici zaujímá lobbing vůči Public affairs a PR?

[6] U obou se samozřejmě můžeme tázat, zda jsou či nejsou lobbisté. Přikláněl bych se ke druhé variantě.

[7] Soukromý sektor nevyjímaje.

[8] Bohužel teprve budoucnost ukáže, zda byla či nebyla správná.