Často v dnešních dnech a z různých stran slýchávám posměch na adresu zastánců volného trhu. Ačkoli nejsem zastáncem teze, že volný trh je absolutní a všemocný i já se musím vypořádat s faktem, že trh vytvářejí lidé a že regulace (byť velmi mírná), kterou velmi často doporučují jako alternativu (nebo lépe jako řešení nedostatečností) volného trhu právě oni posměváčkové, není také samospásná a v konečném důsledku (jak se budu snažit ukázat) nebezpečná. Tady někde vznikala potřeba ujasnit si principy volného trhu jednoduchým, ale nikoli vyčerpávajícím (tj. z hlediska obsahu) způsobem. Nečiním si tedy nárok na úplné vysvětlení veškerých strastí a slastí volného trhu. Mojí ambicí je pak vytvářet spíše otázky, než podávat hotové odpovědi. Velmi často se zde bude opakovat příklad z regulace bankovního sektoru, na kterém se budu snažit ukázat, jak ušlechtilé zájmy, které k regulaci v konkrétní oblasti vedou, mohou být (v konečném důsledku) „dvousečnou zbraní.“
Volný trh si představuji jako pokerovou hru, kde jsou jednotlivý hráči, kteří ke stolu přicházejí pouze se svými schopnostmi a žetony. U stolu si pak ujasní, kterou z variant pokeru[1] budou hrát a tím pádem se určí i počáteční pravidla. Hráči dostanou od bankéře (rozdávajícího) karty a pak už záleží na jejich osobních schopnostech a dovednostech jaký úspěch ve hře mají. Principy volného trhu jsou vesměs podobné principům pokerové hry. Nyní si představte situaci, že by ať už rozdávající nebo někdo zvnějšku přišel ke stolu a jednotlivým hráčům by udílel pokyny typu: „Ty musíš složit dvě libovolné karty a vzít si za ně dvě nové. Ty musíš vsadit konkrétní sumu. Ty si nesmíš vyměnit žádnou kartu apod.“[2] Hru v tomto případě začínáme regulovat, a jak si lehce domyslíte, ne vždy ku prospěchu všech hráčů.[3] Zastánci regulace, či regulačních opatření (v jakékoli míře) se mýlí v tom, že by minimalizovala touhu po zisku, která v systému laissez-faire vzniká. Pro podporu tohoto tvrzení viz. následující citace z odůvodnění pro regulaci bankovního systému: „Na banky již nelze nahlížet jako na rozumné subjekty, ale jako na subjekty hnané touhou po zisku. V minulosti byla známa období, kdy svobodné bankovnictví bylo bezproblémové a stabilní a kdy banky nebyly vystaveny takové konkurenci a finančním inovacím. V dnešní době si lze jen stěží představit banku, která by uvažovala způsobem, že její konkurent dosahující vysokých zisků díky rizikovým transakcím na své jednání brzy doplatí a ona sama bude z této situace profitovat. Dokonce i Adam Smith výslovně obhajoval regulaci bank, a to vzhledem ke katastrofálnímu působení jejich selhání na celou ekonomiku.“[4] Zastánci laissez-faire tak budou muset uznat, že i v rámci volného trhu dochází k tržním selháním, ale je otázkou, jestli ona tržní selhání poukazují na nedostatky celého systému, nebo jen na nedostatky v prosazování původně (tj. již dříve) nastavených pravidel.[5] Regulace jako taková pak přináší zcela nová pravidla do průběhu určitých procesů. V příkladu z bankovnictví budeme i nadále pokračovat. Autorka výše citovaného výroku, ve své knize píše: „Nutnost bankovní regulace a dohledu bývá také ospravedlňována množstvím cílů, které by měla plnit. Literatura uvádí pět základních cílů. Prvním cílem je zajištění bezpečnosti a zdravého fungování bankovního systému, a to zejména v oblasti zprostředkování finančních toků. Narušení platebního systému může totiž podlomit celou ekonomiku. Dalším cílem je zamezení úpadku bank, neboť banky nakládají s penězi vkladatelů jako se svými vlastními a jejich úpadky mají pro ekonomiku horší důsledky než úpadky jiných podnikatelských subjektů. Třetím cílem je udržení důvěry veřejnosti. Pokud nebude tento cíl naplněn, nebude docházet k ekonomickému růstu, neboť lidé budou raději držet peníze doma než v bankách. Čtvrtým cílem je zajištění ochrany zákazníků, a to zejména vzhledem k již zmíněné asymetrií informací. Pátým cílem je vytvoření stejných podmínek pro všechny instituce, tzv. level playing field.“[6] Jakkoli se důvody pro zavedení regulace[7]zdají být ušlechtilé, skrývají v sobě nejednu záludnost. Samotný princip regulace tak podle mého soudu vychází ze zcela naivního přesvědčení, že lidé zapomenou na svou potřebu maximalizace zisku, pokud jim někdo řekne, že se to dělat nesmí, nebo jim to autoritativně zakáže. Tím nechci říct, že by onen zákaz neměl nějaký účinek či efekt, to dozajista v dané oblasti mít bude, otázkou však zůstává, zda se zde neotevírá prostor pro profitování oblasti jiné, která regulací zasažena nebude. Chci se zde dobrat samotné podstaty regulačního procesu. Zdá se mi,[8] že regulace, jakkoli se na první pohled tváří jako racionální akt, je ve své podstatě zcela iracionální. Regulace je otázkou víry, že direktivní nařízení z pozice autority,[9] automaticky přiměje společnost ke změně chování a k potlačení potřeb,[10] neboť jsou tato nařízení tzv. v jejich zájmu. Abych se ovšem příliš nevzdálil komentáři k výše uvedené citaci z knihy Lenky Juroškové, uvedu fakt, že v celé publikaci (kterou jsem se prokousal velmi pečlivě) ani v publikacích ostatních autorů, které autorka uvádí jako autority svých tezí, jsem nenašel jediný konkrétní případ, kdy by regulace bankovnictví ve svém konečném efektu naplnila oněch pět autorkou zmiňovaných cílů. Nakonec i samotný postoj autorky[11] k regulaci je (řekněme diplomaticky) tápavý. To když v závěru své práce tvrdí: „V reakci na globální krizi byla změněna některá stávající pravidla bankovní regulace a dohledu, nebo byla přijata úplně nová. Současná „regulační mánie“ je primárně vedena snahou něco změnit, což lze považovat za přirozenou reakci na krizi. Když jdou věci špatně, v případě globální finanční krize dokonce hodně špatně, příslušné autority na to reagují přijímáním dalších pravidel. Ačkoli mnohé návrhy lze považovat za přínosné, přesto s nimi souvisí jedna důležitá otázka. Nová pravidla totiž vedou k novým podnětům, jak tato pravidla obcházet. Odborníci se shodují na tom, že dokonalejší systém bankovní regulace a dohledu nezajistí více regulace, ale lepší či chytřejší regulaci. Nicméně na tom, co se pod tímto pojmem skrývá, se stále dohodnout nedokáží.“ [12] Tedy jinými slovy a zjednodušeně, odborníci říkají, že dokonalejší regulací nebudeme regulovat více, ale lépe a chytřeji. Nejsem sice žádný pamětník, ale necítím (intuitivně) v té předposlední větě (uvedené v citaci) ozvěny starých „dobrých“ času, v nichž jsme si dávali skupinové pracovní závazky o splnění plánu na 105, 110 (a já nevím kolik ještě) procent? Problémem je ještě fakt, že o onu dokonalejší regulaci už dnes neusilují státy, ale nadnárodní celky (EU)[13] či konkrétní instituce s mezinárodní působností (MMF[14]), kde si roli autority nárokují právě tyto celky a tyto instituce, které se sami nominují do pozice regulátorů trhu. Právě z této strany slyšíme nejčastější kritiku volného trhu, která je primárně výsledkem nedůvěry ve volný trh jako takový nebo ve stát, který si je schopen určovat pravidla trhu[15] sám. Regulace v takovémto podání je často pouze alibistickou frází, sloganem pro-centralisticky zaměřených fanatiků, pro které je jedinou odpovědí na složitou síť vztahů uvnitř volného trhu vznik systému (pokud možno institucionální povahy) direktivních omezení. Tato direktivní omezení pak ale nelze chápat jinak, než jenom jako křečovitou snahu o náhradu pravidel volného trhu systémem příkazů a zákazů, jejichž účinek a dopad, jak se ukazuje v současné EU je přesně opačný, než důvody pro které byl tento systém zaveden. Odborníci i zastánci regulace i nadále samozřejmě mohou tvrdit, „že dokonalejší systém bankovní regulace a dohledu nezajistí více regulace, ale lepší či chytřejší regulaci“ (ať už si pod termínem lepší a chytřejší regulace představíme cokoli), ale pouze do chvíle, kdy ještě bude co regulovat, nebo bude- li fungovat teze o zlých podnikatelích, bankéřích, manažerech atd.[16] a my se nebudeme soustředit na ty dobrosrdečné a laskavé byrokraty či politiky, kteří ale nedokázali stanovit přesná pravidla hry,[17] nebo nedokázaly být dostatečně důslední v jejich vymáhání.[18] Zatím budeme tu pohádku o chytřejší regulaci[19] (která je ještě ke všemu spravedlivá[20]) slyšet především od těch, kteří onou regulací nic neztrácejí, nebo těch, kteří ji chápou jako teoretické východisko[21] z globálních krizí.
[1] Např. Texas hold´em nebo Omaha hold´em a jiné. Určují se také vklad a limity.
[2] To se samozřejmě může během hry několikrát opakovat.
[3] Tj. regulace tady nepřispívá ke srovnání podmínek hry, ale bude vyhovovat jenom některým hráčům.
[4] Cit. z Jurošková, L.: Bankovní regulace a dohled, nakl. Auditorium, Praha 2012, str. 17.
[5] Případně na nedostatky v jejich dodržování.
[6] z Jurošková, L.: Bankovní regulace a dohled, nakl. Auditorium, Praha 2012, str. 19-20.
[7] Myslím si, že nad potřebností dohledu se shodnu i s ortodoxními zastánci laissez-faire.
[8] Zde vyjadřuji své subjektivní mínění.
[9] Nebo suveréna.
[10] Potřeby se mohou kdykoli projevit v jiné oblasti (chování, jednání) a není tedy jedinou odpovědí zastánců regulace regulovat i tuto novou oblast (chování, jednání)?
[11] Jakožto i postoj odborníků.
[12] Jurošková, L.: Bankovní regulace a dohled, nakl. Auditorium, Praha 2012, str. 162.
[13] Včetně sítě institucí, které EU dnes tvoří a ještě dále vytváří právě v zájmu regulace vybraných sektorů.
[14] Podle mezinárodního označení IMF
[15] Nejenom pravidla trhu. Uvedu příklad z jiné oblasti, abych demonstroval určitou aroganci některých horlivých zastánců unijní centralizace (tj. posilování EU na úkor členských států) nejlépe na všech úrovních a ve všech oblastech. V nedávné době rozbouřil relativně klidnou hladinu Evropského práva výrok eurokomisařky Viviane Reding (-ové), která je hlavní zastánkyní vzniku úřadu tzv. Europrokurátora (tedy přesněji jde o Úřad evropského veřejného žalobce). Ta v tiskové zprávě, v níž obhajovala vznik nového úřadu, prohlásila: „Je to federální rozpočet. Pokud ho neochráníme, nikdo jiný to za nás neudělá.“ (cit. z Břicháček, T.: Europrokurátor přichází, in Právo & Byznys říjen 2013, str. 20).
[16] V obecné rovině „kapitalistech“ (nebo podle některých marxisticky zaměřených) „vykořisťovatelech“.
[17] Flexibilní a účinná.
[18] Připomínám, že regulací
[19] Která zavede spravedlnost do systému „zlých kapitalistů“ – tak mi připadá, že hájí regulaci ti, o kterých jsem mluvil v úvodu tohoto článku. Všimněme si, že alfou a omegou tohoto přístupu je generalizování a paušalizace.
[20] Viz jeden z pěti cílů, ospravedlňující nutnost bankovní regulace.
[21] Nebo ještě lépe jako jediné možné a hypotetické.
