Paradox lháře v politice

Představte si následující scénu, typickou nejenom pro českou realitu. Je krátce před volbami a na náměstí, v jednom velkém městě, probíhá mítink. „Politici jsou lháři“: hřímá na tribuně kandidát, který zde prezentuje nejenom sebe, ale i stranu a volební program. Co ale tento možná budoucí politik ve skutečnosti říká? „Všichni politici jsou lháři, tudíž dejte mi své hlasy, abych se i já stal lhářem.“

Vlastnost „být lhář“ můžete samozřejmě nahradit libovolnou negativní vlastností,[1] ale paradox tím nezmizí. Důležitá je osobnost mluvčího, která v aktuálním čase něčím není, ale touží se tím stát. Jde o variantu proslaveného Epimenidova paradoxu[2]. Kréťan Epimenides prý prohlásil, že „všichni Kréťané jsou lháři.“ Náš případ se od tohoto liší, i když základ zůstává stejný. Abychom se Epimenidově paradoxu přiblížili, musel by výrok „politici jsou lháři“ pronést politik. Kdo pozorně sleduje záběry z naší poslanecké sněmovny, určitě se s tímto paradoxem, možná nevědomky setkal. Výrok však může vypadat ještě jinak a na faktu, že jde o paradox, se nic nezmění. To když řečnící politik pronese výrok „všichni v této místnosti jsou lháři a darebáci.“ Politik si ovšem neuvědomí, že také on se zařadil do skupiny lhářů a darebáků, zkrátka proto, že je ve stejné místnosti. Důsledky Epimenidova paradoxu jsou ještě absurdnější. Když tvrdím, že jsem lhář, znamená to, že lžu vždycky a co tedy nyní říkám je vlastně lež.

Hrdina našeho případu se však domnívá, že říká toto „Všichni politici jsou v aktuálním čase lháři, ale až já vstoupím do politiky, budu politikem, ale nebudu lhářem.“[3] Problém nastává, v (původním výroku) nevysloveném zájmenu všichni, který výrok vztahuje i na politiky mimo českou politiku. Ten by šlo obejít opravou výroku, který by zněl „někteří čeští politici jsou lháři,“ anebo dodatkem k původní větě, který by zněl takto:„Ale existuje alespoň jeden český politik, který není lhářem“. Protože se však mluvčí, kandidát,[4] snaží vymezit vůči aktuálnímu politickému prostředí, je pro něj tato věta nebezpečná a kdyby se mezi jeho posluchači našel jeden rozumný člověk, snadno by mluvícího kandidáta usvědčil z klamu. Když tedy existuje nejméně jeden český politik, který není lhářem, proč mám, jako potenciální volič zvolit právě tohoto kandidáta? Nebylo by lepší zvolit si toho, kdo už jako politik prokázal, že dovede mluvit pravdu?

Abych ale tady netepal do politiků, obrátím se k širokým masám a odbočím od oblasti politiky. Často kolem sebe slýchám větu: „Češi kradou, lžou a tunelují“, obvykle pronesenou českým rodilým mluvčím. Trochu mi to připomíná takové ty pověstné cedulky, umístěné viditelně u vchodu zahraničních obchodů, kde stálo „Češi nekraďte.“ Chudák majitel si neuvědomil, že jeho hněv zaměřený na některé Čechy, kteří si patrně tímto nezákonným způsobem obstarávali suvenýry, se dotýká i poctivých Čechů, které tento nápis mohl odradit od nákupu. Vnímám to však tak, že česká klientela pro něj nebyla tak zásadním ekonomickým přínosem a tudíž si nápis mohl dovolit na svůj krámek umístit. Vrátím se ale zpátky k rodilému mluvčímu, který je vůči našinci tak kritický. Zde se již nejvíce přibližujeme Epimenidově paradoxu. Pokud jako Čech o Češích pronesu, že lžou, kradou a tunelují, pak totéž vztahuji i na sebe. Nicméně v rovině pocitu, se mohu cítit cizincem, vnitřně se distancovat od svého češství a pak by pronesená věta měla smysl. Myslím si, že by bylo podstatné to před pronesením onoho výroku nebo po jeho pronesení explicitně zmínit. Mnoho by se toho nezměnilo, protože podle průkazné identity jsem stále občanem České republiky, i když se jím vnitřně necítím být. Bohužel budu muset strpět to, jací mí krajané jsou a naopak se chovat tak, abych byl natolik autoritativní výjimkou, jejíž pozitivní chování by cizinci vzali jako obecnou charakteristiku občanů České republiky. Obávám se však, že svět je dnes obecně tak zkažený, že by mé jakékoli snažení přišlo na zmar. To se vlastně může týkat i politiky. I kdyby byl politik sebeslušnější člověk, bude na něj nahlíženo negativně. Politikům se tedy dnes už nevyplatí chovat se slušně, protože jejich konání vlastně nikdo neocení a velmi často se začnou chovat jako ti ostatní.

V určitých vlastnostech se nelze předhánět.[5] Chtěli byste být např. označováni za největšího lháře na světě, nebo za největšího tuneláře v republice? Tohoto druhého označení se užívá, ale musíme ho chápat jako pouze ilustrativní. Lze snad míru tunelářství odvodit od výše finanční sumy, která tuneláři odešla do vlastní kapsy a není toto označení pobídkou pro některé soutěživé jedince, aby se začali v oboru tunelářství vzájemně předbíhat? Totéž se týká lži. Mé úvahy mě vedou ještě dále a to k pochybnostem nad některými žebříčky a (pseudo)soutěžemi. Uvažujme například o titulu nejoblíbenější politik. Kdo to vlastně je? Je zde hodnoceno vykonávání politické funkce, nebo něco, co s politikou vůbec nesouvisí? Kdo ty žebříčky sestavuje, jaký vzorek populace se k oné popularitě politika vyjadřuje? Převažují mezi respondenty muži nebo ženy? Nemá na dotazování respondentů vliv forma položené otázky?[6] A má stoupající či klesající popularita politiků např. pro oblast domácí politiky nějaký zásadní význam?

Abych svůj článek zakončil stylově, vybavil se mi jeden "vousatý" vtip, který v současné době koluje internetem. Bude poněkud politicky nekorektní, ale raději volím "lidový" humor, než verbální agresivitu. Jaké je nejoblíbenější krédo našeho současného prezidenta? Když lžu, jako bych mluvil pravdu!  

[1] Být zkorumpovaný, být zloděj etc.

[2] Také známého jako paradox lháře nebo paradox Kréťana.

[3] Někdy se jeho hlavou může proletět myšlenka typu „všichni politici jsou lháři, ale až já vstoupím do politiky, těmi lháři být přestanou.“ Tohle myšlení očekávám u idealisticky zaměřených kandidátů, kteří jsou přesvědčeni o změně politiky. Dodávám, že tento typ politiků pak v rámci politické reality obyčejně velmi rychle vystřízliví.

[4] Ostatně, co když on je lhářem a jeho výrok o vlastnosti politiků je lež? On sám si je však vědom jak využít emocí svých posluchačů, kteří si v dané atmosféře tuto možnost ani nepřipustí.

[5] To je problém všech zde zmíněných paradoxů. Jak by se výroky změnily kdybychom do nich vložili slova větší, největší?

[6] Např. si představte, že se k vám odkudsi přiblíží mladá dívka, mladý muž a položí vám tuto otázku: která politička/ který politik je váš nejoblíbenější? Napadne vás první žena nebo muž? Jsou však daleko rafinovanější otázky, které by vydaly na více než jeden článek.