O nadávání (Sonda do jednoho fenoménu)

Není to žádný nový objev, že se u nás nadává na všechno a na všechny. Jakoby zde stále vítězila iluze, že se lze zavděčit vším, všem a ta iluze se šířila jako nový národní mýtus. Tak se česká veřejnost několik let od Revoluce stále ještě potácí mezi dualitou mít rád a nenávidět. Ty co rádi máme, plácáme po rameni, tedy jenom chvíli, do té doby, než jim zase rychle vynadáme, protože i úspěch mívá u nás své hranice, a co se týká těch, které nenávidíme, pro ty jsou nadávky „denním chlebem“. Jsme tak trochu jako malé děti, které se těmi svými velkými kukadly rozhlížejí po světě, neustále překvapeny z toho, že ten funguje docela jinak, než podle našich pohádkových představ. Tak tedy nadáváme na svět, který neodpovídá našim osobním pohádkám.

Asi by se v současnosti člověk neměl tak moc zajímat, co si jeho spoluobčané o něm myslí. I kdyby to byl světec, žijící sebemravnějším životem, zdejší všeobecná závist by z něho udělala kategorického lumpa, téměř bratra Satanova. A i kdyby to byl odborník světového kalibru, je v českých podmínkách běžné z takového člověka udělat neznalce, protože zde žijí jenom samý zasvěcení odborníci na všechno možné. Možná jedním z prostředků k vyjádření oné závisti[1] je nadávání, jdoucí  ruku v ruce se zevšeobecňováním. Občas to mívá absurdní až pitoreskní konotace, to když z davu vystoupí rodilý Čech, který o Češích říká, že jsou ... (doplňte si prosím vhodné slovo sami).  

Nadávání je pohodlné. Relativně nic moc nestojí a v aktuální všeobecné negativní náladě, kdy už nadávají i ti, kterým vše až do této doby bylo celkem lhostejné, je to i jakési společenské pravidlo, možná také charakteristický rys aktuální národní identity. Můžete mi namítnout, že se nadává, protože je na co, ale já se obávám, že i kdyby nadávat nebylo na co, nadávali bychom stejně. Je to takový hezký český zvyk,[2] který bychom mohli „přetavit“ do nějakého suvenýru, který by si mohl návštěvník zdejší země s sebou odvézt jako vzpomínku, protože z toho, co si obvykle od nás cizinci odvážejí, už po pravdě řečeno, je velmi málo našeho.

Nadávání má i svůj metafyzický rozměr. V nadávkách přestává být člověk člověkem a dosti často se stává tu volem, tu prasetem, tu krávou, slepicí či jinou součástí světa fauny. Fantazie nadávajícího, která by dle mého soudu mohla být využita daleko účelněji, nezná mezí, a tak se nezastaví ani před užíváním hanlivých slov označujících jedince prosté až rozumově zaostalé. Takový nadávající jedinec však necharakterizuje mentální úroveň toho, komu nadává, ale prezentuje svoji představu toho, že takto mentálně zaostalý objekt jeho nadávání může být. Když tedy o někom nadávající prohlásí, že to je idiot, obyčejně svůj úsudek nezmění ani potom, co se ukáže, že daný člověk, kterému je nadáváno, je úplného akademického vzdělání a někdy inteligenčně předčí toho, který mu nadává.

Nadávání lze ale také chápat jako takový pokus o souboj. Tam, kde by nadávající skončil tváří v tvář nadávanému s kordem či pistolí v ruce, nastupuje gradace nadávek, vrcholící sérií slov, tryskající z nesporně bohaté slovní zásoby toho, který nadává. Nadávání je přeci jenom operace emocionální než racionální a možná proto je tak často využívána, neboť myslet je asi přeci jenom těžší než prožívat.  

Lze se nadávání vyhnout? Pokládám si otázku, vědom si už dopředu jasné odpovědi. Dnes se totiž nadává všude. V hospodě (pro Moravany ve sklípku, pre Slovákou aj v pivnici), na náměstí, v parku, v prostředcích městské hromadné dopravy, v médiích, ve státních i soukromých institucích a dokonce i na veřejných záchodcích, které až do nedávna poskytovaly určité bezpečí. Nadávají všichni, od novorozeňat (tady tuším, že i jejich žvatlání jsou jen do prvotní „řeči“ zakleté nadávky) až po ty dříve narozené. Zdá se tedy, že v České republice už nelze nalézt člověka, který by byl natolik v tomto státě spokojený, že by neměl potřebu nadávat (na nic a nikoho).

Nadávání se pomalu ale jistě stává součástí pozdravu a zdvořilostních frází. Když se v Anglii či USA pozdravíte a vzájemně se zeptáte, jak se máte? Je jazykovým územ odpovědět, že se máte fajn. Je zcela lhostejné, že tomu tak ve skutečnosti není. Když tutéž otázku položí dva Češi, nemusí odpověď ani vyslovit, stačí pár grimas a gest, doplněných nadáváním na zdejší poměry a oba vědí, oč jde. Nevím, který ze zde prezentovaných způsobů je lepší, pravda však je, že ten angloamerický, do určité míry pokrytecký, je vůči druhému komunikujícímu ohleduplnější, protože ho nemusíte zatěžkávat svými starostmi, které upřímně řečeno, nikoho v podstatě nezajímají. Budiž řečeno, že nadávání je odrazem naší národní malosti, našeho, jak Masaryk říká v rozhovorech s Karlem Čapkem, Čecháčkovství. Nadávání totiž ještě nikdy nic nevyřešilo a patrně ani nikdy nic nevyřeší.  

Nadávání, jak se domnívám, má i svou psychoanalytickou funkci. Ta má však blíže k teorii Junga než Freuda. Totiž nadávání může být podobného druhu, jako tajemná zaklínadla,[3] která vyslovují kouzelníci, doprovázející své kouzlo. Totiž i nadávající věří, že nadávka do určité míry změní skutečnost. Nelze zde opomenout ani „relaxační“ funkci nadávky, kterou si tzv. odplivneme a tím uvolníme určité napětí. Zvláště, když je nadávka pronesena v kolektivu, je relaxační účinek, za určitých podmínek, znásoben. Nadávající však gradujícími nadávkami stupňuje i své vlastní napětí, které by u slabších jedinců mohlo vyvolat i infarkt. Velmi rád, asi jako většina, bych si pak přečetl úmrtní oznámení takovéhoto jedince.

[1] Kdo nic neumí, buď kritizuje, nebo nadává, což zase většina lidí umí velmi dobře.

[2] Nadává se samozřejmě všude, jenom v Česku to má určitou národní tradici.

[3] Abraka dabra, Hokus pokus atd.