Docela určitě už nežije. Kdysi obrážela pražské putyky a občas i nějaký ten lepší podnik, kde vyhledávala kunšafty nebo dobře placený, nenamáhavý kšeftík. Svou podobu jakoby přežila staletí, jakoby tu zůstala z doby, ve které Neruda opěvoval Malou stranu, kdy se na políbení ruky dámě nikdo nekoukal jako na přežitek. Říkali jí Baronka a v osmdesátých letech jste mohli na ni narazit i vy. Já ji znám z mnohých vyprávění či jen jako nenápadnou vedlejší postavičku z jednoho dílu seriálu Malý pitaval z velkého města. Často si na ty legendy o ní vzpomenu, když dnes procházím uličkami staré části hlavního města. Dost možná se její duch vznáší někde mezi těmi krámky s ruskými (sovětskými) beranicemi, matrjoškami a tričky s nebohým Franzem Kafkou.
Symbol patologie dnešní doby. Staré symboly v novém hávu, to vše pro spokojeného spotřebitele.
O Praze se říká, že to je krásná ženská, ale já bych raději použil minulého času. Možná je současná Praha ženou, která přepychově nalíčená, oblečená do exkluzivního modelu z poslední pařížské kolekce, ale tam uvnitř je to unavená, stará ženská postávající na nároží a doufající v milosrdný ortel času.
Jistě mi, vy pražští, budete vyčítat, že jsem si mohl vybrat lepší (potažmo morálnější) symbol, ztělesňující současný stav historické části Prahy. Snad jsem si mohl vybrat jeden z těch globálních řetězců, hyzdící centrum hlavního města. Nebo jsem se mohl zamyslet nad mizející tváří Malé strany nebo Starého Města, jako to už nejednou udělali ti, kteří zde žijí. Myslím si však, že součástí „duše“ každého města jsou především jeho obyvatelé a pokud se týká centra Prahy, je ta duše dost oslabená.
Město je živoucí organismus. Nepochybně. Mění se a přetváří. Bohužel však s tou proměnou cosi mizí a to nenávratně. Staré obchůdky, rázovití obyvatelé, to vše se v současnosti přetavilo do skanzenu, určeného zástupům turistů, kteří platí za formu, nikoli za obsah. Fotí si ty kostely a staré domy jako paparazzi nějakou známou star, která se právě teď před nimi nenápadně obnažila.
Kdysi se říkávalo, že ve staré Praze straší. Určitě znáte nějakou tu zdejší pověst a já se obávám, že dnes se ty pověsti staly realitou. Ano v centru Prahy skutečně straší, ale už ne vodníci, čerti a silák, uplácaný z hlíny, ale Rusové, Ukrajinci, Vietnamci, Italové a tam, kde kdysi žili lidé, dnes dlí byznys, tato nová ideologie dneška.
Jak si kdysi povzdechl pan učitel z filmu o chobotničkách z druhého patra, kterého tu budu parafrázovat: „Kdo se tu nenarodil, ten to nepochopí.“ Mám však dojem, že zmizením části staré Prahy, jejího kouzla a určité neopakovatelné atmosféry, jsme přišli o něco cenného my všichni, i když jsme se tu nenarodili a touto historickou částí pouze procházíme, nebo tady jenom studujeme či pracujeme.
