Jak drahá je práce?

Jakou reálnou (skutečnou) hodnotu má lidská práce a jakou reálnou hodnotu mají její plody (výrobky, služby)? Je číselné vyjádření (suma) odrazem skutečné hodnoty úsilí konkrétního člověka? Kdo tyto reálné hodnoty oceňuje?  To jsou jen některé z otázek, na které se pokouší hledat odpovědi behaviorální ekonomie.

V populární knize Dana Arielyho, jehož experimenty jsem se částečně nechal inspirovat ve svém předchozím článku, lze nalézt tento odstavec: „Podle mého názoru je tedy dělba práce jedním z nebezpečí dnešní technologické doby. Moderní IT infrastruktura nám umožňuje členit projekty na velmi malé části a přidělovat je lidem, kteří o zbytku celku nebudou vědět nic. Tím ale vzniká riziko, že lidé pro stromy neuvidí les, že ztratí pocit smyslu a kontinuity. Tato extrémní dělba práce by fungovala, kdyby lidé byli automaty, ale protože jsme lidé a pocity jsou pro naši motivaci důležité, může tento přístup selhat. Když se z práce vytratí smysl, budou se kvalifikovaní zaměstnanci cítit jako Charlie Chaplin v Moderní době: tedy jen jako kolečko ve velkém soukolí, které ke své práci nemá žádný vztah a nemůže do ní dát srdce ani duši.“ (Ariely, D.: Jak drahá je intuice – Proč nás selský rozum často vede ke ztrátovým rozhodnutím, PRÁH, Praha 2011, str. 61). Ještě než z Arielyho uděláte socialistu,[1] odpovězte si na otázku, která by v Arielyho textu logicky následovala. Lze smysl naší práce zhodnotit penězi? A pokud si odpovíte, že ano, odráží tato finanční částka skutečnou hodnotu smyslu práce?

V úvodní partii svého článku, v některé z otázek, které tu pokládám, jsem hovořil o hodnotě plodů práce. Odhlédnu teď od lidské práce a pokusím se nabídnout příklad jiného druhu. Nedávno nám zdražily vejce. V některých oblastech naší země stálo jedno vejce 7 korun.[2] Národ o tom hojně diskutoval, vždyť bylo před Velikonocemi, ale už uplynul nějaký čas a zdražení vajec zmizelo z médií tak rychle, jako se tam dostalo. V řečech obyčejných lidí už se také nehovoří o zdražování vajec, ale obecně o zdražování. Myslím si, že to je neklamná známka toho, že si začínáme na cenu zvykat. Teď otázka k zamyšlení. Jaká je reálná cena tohoto plodu slepiččina úsilí? Řekl někdo těm chudinkám, že jejich snažení má hodnotu sedmi korun. Taky nepochybuji o tom, že existují tací, kteří, ledva by se slepice na něco takového zeptala, by ji podřízli, další vy ji patrně prodali do cirkusu a vydělali tak ještě víc než prodejem vajec. Slepice, a teď mi prosím ochranáři zvěře promiňte, o smyslu své práce vědět nic nepotřebuje. Nijak ji to také nebrání v relativně stálém výkonu své činnosti. Člověk samozřejmě není slepice. Potřebuje vidět v tom, co dělá smysl a finanční částka, s níž na počátku souhlasil, se může v budoucnu, při porovnávání s reálnou energií a časem, které do práce každodenně vkládá jevit jako nedostatečné. Znamená to, že bychom se snad tohoto člověka měli zbavit, nebo bychom mu měli doporučit, aby sám změnil profesi? Představme si, že jde o odborníka, jehož odchodem bude firma[3] tratit. Vsadíte osud své firmy na tvrzení, že jsme každý nahraditelný?

V zahraničí se můžete setkat s něčím, co u nás ještě dlouho fungovat nebude. Dovedete si představit, že byste na sváteční oběd pozvali knihkupce, u kterého se občas stavíte nakoupit, nebo květinářku, kterou vidíte pouze někdy? Pozvali byste i dejme tomu řemeslníky, kteří u vás několik dnů izolují dům, nebo sousedku z vedlejšího vchodu? Pokud ne, proč? Ve vyspělých demokratických zemích se tímto způsobem budují dobré mezilidské vztahy a zároveň se tak oceňuje smysl jednotlivých činností. Podotýkám jen, že ono pozvání je „bonus“, lidské gesto, něco navíc a nikoli forma placení, např. že byste tímto způsobem knihkupci zaplatili za knihu. Ještě dodávám, že tento druh nevymizel ani po příchodu finanční krize, která jak můžeme vidět kolem sebe, narušuje mezilidské vztahy radikálním způsobem. 

Pokud se Vám ty řeči o smyslu práce zdají být příliš abstraktní, pokuste si sami pro sebe zodpovědět, proč po dobrém jídle, které nám dají v restauraci, máme potřebu ocenit kuchařovo umění a to i přesto, že za jídlo zaplatíme? Je takovéto chování v České republice automatické? Proč například neoceňujeme jídlo z FastFoodu (a nemusí se nutně jednat o globální řetězec)?

[1] Bohužel v naší zemi se za socialismus označuje kdeco a já se obávám, že takových sedm Sněhurčiných trpaslíků by někteří zastánci „skutečné“ (podle nich) demokracie (nebo čím se to ohánějí) mohli považovat za symbolické ztvárnění socialistického hnutí, protože všech sedm pracuje a nosí červenou čepičku. Doufám, že i tito znalci "ideální demokracie" uznají, že jde o pohádku a leccos tomu příběhu prominou. Jen provokativní úvahu na závěr poznámky – máme v současné době nějakou moderní definici práce, nebo stále vycházíme z toho, co o práci napsal Marx?

[2] Ani si nedomýšlím, kolik korun stálo a dnes stojí vejce v bio kvalitě.

[3] Může se jednat o celou oblast.