Figurky (Glosa)

Ospalá severočeská Roudnice nad Labem se probouzí do nového dne. V mlžném oparu, který se pomalu zvedá z ulic, objevuje se plakát nejmenovaného velkouzenáře, který se chvástá tím, jak umí dát lidem práci. V jiných městech to jistě působí jako nenápadný slogan, ale tady, pro zdejší obyvatele je to nefalšovaná pěst do oka. Není to tak dávno, co zde velkouzenář přesunul výrobu několik let fungujícího masokombinátu. Více než sto lidí zde přišlo o práci a celý region se potýkal s nárůstem nezaměstnanosti.

Součást českého folklóru

„Když ptáčka lapají, sladce mu zpívají,“ šeptne asi osmdesátiletá stařenka před plakátem, který jí slibuje klidné a důstojné stáří. Zažila už několik předvolebních období a naposledy takhle naletěla ještě za Eduarda Kremličky, předsedy strany Důchodci za životní jistoty. Možná kdyby odkryla tenhle plakát, narazila by na předešlé předvolební plakáty, na nichž se de facto slibuje to samé. Na jednom temném nároží visí doposud plakáty ještě z prezidentských voleb. Před Karlem s čírem se zastaví banda záškoláků. Vysoké procento neomluvených hodin je zjevně netrápí. Rodiče jim rádi napíší omluvenky a v nejhorším se to svede na školu. Mezi četnými výrazy z oblasti fauny, kterými se školáci častují, přimalovávají na staré plakáty obhroublé nápisy a symboly. Na ty slogany slibující lepší budoucnost z vysoka kašlou.

Nedaleko nich se právě z hospody vrací parta štamgastů. Jarda P. je už nějakou dobu nezaměstnaný. Všechno ale podle něj vyřeší komunisti. Jak sám říká: „Daj lidem práci a vyženou tu lůzu od koryt.“ Jen bůhví, zda- li to však není z Jardovy strany pouze hrdinská póza před kamarády. Koneckonců Jarda se v mnohém liší od ostatních žadatelů o práci, kteří si po stovkách odeslaných životopisů a absolvovaných pohovorů nemohou být jistí, že kdy seženou zaměstnání. Jarda totiž věří, že mu komunisté najdou práci za něj. Mezi štamgasty je i Martin V., který pracuje u dráhy. I on vkládá svoje naděje do levice. Vždyť to není tak dávno, kdy se v Roudnici rozhádalo městské zastupitelstvo[1] a starostové se zde střídali jak na běžícím páse. Je přesvědčen o tom, že za bolševika bylo lépe, jenže jedním dechem dodává, že lidi jsou dneska s…ě a tak v nějakou razantní změnu nevěří. Volit nepůjde, jak sám říká, stejně to všechno stojí za h…o.

Student Martin se právě vrátil ze studijního pobytu v Kanadě. Přijel vlakem z Prahy a stále si nemůže zvyknout na tu radikální proměnu prostředí. Zdejší lidé mu připadají jako marťané, kteří na jedné straně nadávají na poměry, ale po volbách budou nadávat zase. Kráčí směrem k Husovu náměstí a nevšímá si předvolebních billboardů, na kterých se usmívají lídři jednotlivých stran. Nejradši by se vrátil zase zpátky, a jak sám říká, „všechno je to o lidech“.

Jsme jenom figurky v šachové hře honby za mocí. Opilí předvolebními sliby a naivní důvěrou v dobré a ještě lepší zítřky. Dnes se urážíme mezi sebou (v písmu i vyřčeném slově) a za nějakou dobu zas budeme urážet ty, které jsme si zvolili. Není ta hra už poněkud trapná?  

[1] Složené většinou ze zdejší ODS.