Euro, tak trochu zpackaný projekt

Podle aktuálních zpráv, více než dvě třetiny Poláků odmítá vstup své země do eurozóny, což také znamená, že  nesouhlasí s přijetím jednotné evropské měny, což je mimochodem jedna z podmínek přístupu. Shodou okolností se mi nedávno dostala do rukou velmi zajímavá kniha Davida Marshe s názvem Euro – Boj o osud nové globální měny, kterou bych doporučil všem evropským snílkům, kteří na současnou krizi pohlížejí, jako na historické vyšinutí z jinak plynulého směřování vstříc světlým zítřkům evropského kontinentu. Doufám, že i jim snad jednou dojde, že tento původně krásný sen dnes dostává rozměry solidní noční můry.

Hned v úvodu Marsh své čtenáře vrací k událostem z let 2009-2010 a píše: „S tímhle scénářem se nepočítalo. Příběh eura, nadnárodní měny hospodářské měnové unie (HMU), se změnil ve vyprávění o slábnoucích ambicích a nenaplněných nadějích. Evropská jednotná měna, zavedená roku 1999 coby jeden z nejzářivějších výdobytků starého kontinentu, se stala ságou vpravdě wagnerovských rozměrů (….)“[1] Mám dojem (a můj dojem je opřený o rétoriku představitelů EU), že Evropa dnes nese zodpovědnost za velkou řadu iluzivních projektů, od samotné EU až po eurozónu a euro. Sny několika poválečných generací, které dál budou hájit význam EU, společného trhu i měny, pro světový mír, případně pro prevenci před světovým válečným konfliktem, dnes dostávají řádně na frak a přes to, se tato obhajoba dál stává součástí rétoriky evropských byrokratů i některých evropských politiků. Na koho však tento pseudo-argument může působit? Na vymírající válečnou a poválečnou generaci Němců či Francouzů?

Současná kyperská krize odhalila kromě faktu, že celý evropský projekt, se společným trhem a společnou měnou je iracionální, ještě jeden, doposud nepovšimnutý fenomén. Aby mi zde nebylo vyčítáno, že se na věc dívám skrze optiku tradičně euroskeptického[2] Čecha, odcituji část článku, který vyšel 18. března tohoto roku v mnichovském deníku Süddeutsche. Komentátor Hans Hulverscheidt, který v něm píše „Ein Bürger hat am Montag im Radio gefragt, woher er wissen könne, dass die Regierung nicht ihn als nächstes enteigne. "Warum sollte sie das tun?", entgegnete der Moderator. "Weil sie es kann!", antwortete der Mann. Ja, sie kann es - und im Falle Zyperns ist es im Grundsatz sogar richtig. Die bisherigen Euro-Rettungspakete nämlich zeichneten sich dadurch aus, dass viele Mitverursacher der Krise ungeschoren davonkamen. Beispiel Irland:[3] Aus Angst, die Gläubiger der grotesk aufgedunsenen Banken könnten im Falle einer zwangsweisen Kostenbeteiligung der grünen Insel für immer den Rücken kehren, entließ man sie aus jeglicher Verantwortung. Ein fatales Signal, das erst mit dem zweiten Griechenland-Paket korrigiert wurde: Auch in diesem Fall hatten die ausländischen Geldgeber für den Fall eines Schuldenschnitts die Apokalypse vorausgesagt - die jedoch ausblieb.“ [4] Konečně v článku ještě nalezneme místo, které už jsem necitoval.[5] Komentátor v něm obviňuje kyperského prezidenta z toho, že  svou řeči, v níž uvažuje o zapojení drobných střadatelů do záhranného plánu, jen štve svůj národ proti zahraničním partnerům (tedy diplomaticky a jinak řečeno, proti Německu a Francii) a zároveň za ní skrývá svou snahu zachovat do té doby stávající (a jistě velmi výhodný) ekonomický model.[6]  Pominu- li komentátorův cynizmus,[7] nemohu neponechat bez povšimnutí to tvrzení, které by se dalo zjednodušit do formulace „Kypřané jsou proti nám, i když jsme jim chtěli pomoci.“

Než zde budu obviňován z citace pouze jednoho názoru (Eurofilové a Eurohujerové se v tomto postupu obvzláště vyžívají) možná by bylo záhodno si připomenout článek z 30. srpna minulého roku[8], abychom společně pochopili, že názor, který lze shrnout do formulace „Kypřané si za svou situaci mohou sami a krizi si zaslouží. Euro a společný trh musí i přesto fungovat dál[9]“ plně koresponduje s vystupováním a rétorikou oficiální, německé politické reprezentace.

 Daňové ráje jako alibi likvidace?

Obávám se, že problém s daňovými ráji, který rezonuje i naší společností, není jejich existence, ale existence poptávky po nich. Právě tam, kde existuje poptávka, logicky je i nabídka a domníva- li se někdo, že kyperská krize bude varováním pro další daňové ráje, nebo snad přímo pro ty, kteří je využívají, je naivní. Právě tito lidé se tiše přesunou do lokalit mimo evropskou jurisdikci a pravidla EU. Protože se domnívám, že tento zcela jasný fakt byl evidentní i představitelům EU, zdá se mi, že příčiny a důvody kyperské krize je třeba hledat někde jinde. Nevím, dost možná jde v celém problému o německo-francouzské zájmy a o snahy odstranit konkurenty německých bank, kterým by se tak otevřeli zcela nové trhy a dost možná i nová klientela.[10] Angela Merkelová, která asi tyto situace miluje (ikona spasitelky Evropy je dost lákavá), už několikrát ukázala, že není žádnou hodnou tetičkou, které leží na srdci blahobyt celé Evropy, ale ženou, která je odhodlána tvrdě prosazovat nesmyslné projekty jednotné evropské měny a společného evropského trhu[11] až do poslední kapky krve (ne té její samozřejmě). V souvislosti s tím se vynořuje otázka, kolik států ještě bude muset padnout? Je vina za nynější situaci pouze na straně Kypru, potažmo celé jižní Evropy?  

Podle všeho Polské odmítnutí vstupu do eurozóny je logické, ale v současné Evropě, kde je možné všechno, nemusí být konečné. Koneckonců Německo je za rohem a německá premiérka, která ne, nikdy nebrala jako odpověď, může být ve Varšavě „coby dup,“ aby Polsku připoměla, kdo je teď v Evropě nejhlasitější.

Divím se, že my Češi, národ „sázkomilců“ se už teď nevsázíme, který stát se do krize dostane nyní. Výherci, který by předem tuto zemi uhádnul, kratuluji už teď. Je to totiž ten jediný, pozitivní moment, který se v této situaci dá zažít. Jinak lze zkráceně říct, že nás čeká doba odplaty, ne za Kypr, ale za euro a za snílky, kteří vždycky přehlíželi reálný stav věcí.

[1] Marsh, D.: Euro – Boj o osud nové globální měny, CDK, Brno 2012, str. 11.

[2] Tak na nás nahlíží Západ.

[3] Pro srovnání bych doporučil Úvodní citaci Patricka Honohana, guvernéra Irské centrální banky ze srpna 2010, která otevírá Marshovu knihu. Uvedu pouze první dvě věty, které považuji za dostatečně výmluvné: „ Nechali jsme se ošálit, ukolébat do falešného pocitu bezpečí. Evropa si už byla jistá tím, že stabilita bude zajištěna fungování automatických přizpůsobovacích mechanismů v měnové unii.“ (cit. dle Marsch, D.: str. 11)

[4] Viz. http://www.sueddeutsche.de/wirtschaft/hilfen-fuer-zypern-wer-profitiert-soll-zahlen-1.1627709 přičemž jsem podtrhl ta místa, která se mi zdála pro zde prezentovanou problematiku důležitá). Pro méně zdatné němčináře, nebo ty, kteří tímto jazykem nevládnou odkaz na český komentář, kde se mi podařilo nalézt ve zhuštěné podobě to, co se v citované části článku praví (v českém komentáři viz. rámeček): http://www.presseurop.eu/cs/content/article/3560671-krize-vinu-nese-samozrejme-merkelova?xtor=RSS-18

[5] V článku z německého deníku si ho můžete nalézt sami.

[6] V podobném duchu k článku také jeho česká komentátorka.

[7] Pregnantně vyjádřený v perexu onoho článku: „Eine Regierung kann Bürger enteignen - und im Falle Zyperns ist es im Grundsatz sogar richtig“ Dodávám, že bychom neměli zapomínat, že jde o komentátora levicového deníku, to ovšem neznamená, že by byl jeho názor až natolik výjimečný.

[8] http://zpravy.idnes.cz/lzi-o-linych-jizanskych-narodech-nastoupila-merkelova-nebezpecnou-cestu-1lp-/kavarna.aspx?c=A120826_195446_kavarna_chu (doporučuji si zároveň přečíst jednotlivé komentáře, které článek odsuzovali jako blbost apod. Nevím, jaké komentáře by pod článkem byly nyní v nynější situaci.

[9] Stálo by za to si nashromáždit vyjádření Angely Merkelové před kyperskou krizí, abychom plně pochopili její odhodlání urputně bránit euro a společný trh.  

[10] Je to můj osobní názor, ale všimněme si, že nejhlasitějšími křiklouny jsou právě němečtí politici.

[11] Ve kterém, jak se domnívám, německé banky budou hrát důležitou úlohu.