Chybějící osobnost genderem nenahradíš (Komentář)

Kdysi jsem se bláhově domníval, že základem lidské identity je primárně uvědomování si sebe sama jako lidské bytosti (Já jsem člověk). Podle Gender studies je to naopak pohlaví (Já jsem muž/žena), co tvoří tento primární základ lidské identity. Jak jinak si pak vysvětlit např. aktuální oprášení myšlenky „kvót“ na počet političek ve vysoké politice (v rámci české i evropské politické scény). Skutečně by se tak česká politika stala lepší, nebo jde jenom o další zájmovou skupinu, která chce legitimizovat vlastní ideologii tím, že se prezentuje jako „alternativa“ ke stávající bezútěšné politické situaci? Pro tvrzení o přímé úměře mezi počtem žen v politice a jejím zkvalitněním chybí relevantní údaje a veškeré diskuse na toto téma se pohybují v rovině intuice a spekulací. Nějak se však zapomíná na to, že ty ženy, které v politice uspěly, byly především velkými osobnostmi. Jsou takové ženy v české společnosti a co více, chtějí tyto ženy vstoupit do politiky, nebo se už zase objevuje určitý typ feministek, které si usurpují právo mluvit za všechny ženy?

V daleké budoucnosti možná česká premiérka. Nicméně těchto žen, jakoby se úsilí o rovnost mužů a žen v české politice aktuálně netýkalo.

Gender studies sám osobně chápu nikoli jako relevantní sociologickou disciplínu (i když se učí na vysokých školách), ale jako způsob čtení (interpretaci) reality (tedy tento obor má podle mého soudu blíže k humanitním než společenským vědám). Je ovšem si třeba dávat pozor na to, kdy se z tohoto způsobu vytvoří dogma či ideologický základ hnutí usurpující si (byť třeba i legálně) reálnou politickou moc. Žijeme v době, kdy je politika zcela vyprázdněna, politické strany s voličem hrají hru na škatulata a nejsou schopny mu nabídnout alternativu systému, který se ukazuje jako do budoucna neproduktivní. Na místo politických stran se tak často derou různá zájmová hnutí, která ačkoli sami sebe prezentují jako alternativu, ve skutečnosti podchycují pouze konkrétní společenský problém, jenž politickým stranám (snad v zájmu boje o moc) uniká. Jsme ale pak svědky toho, že se tato hnutí mění na politické strany s jednorozměrnými volebními programy (tak nazývám volební programy s jedním dominujícím tématem a vágní formulací témat ostatních). Mění se tedy právě na takové uskupení, vůči němuž se vymezují.

Kdyby mi bylo 15 – 25 let a byl bych bílá,[1] mladá žena toužící po kariéře, gender studies by byla moje jasná volba. Ve třiceti bych o svém přichýlení ke gender stud. možná pochyboval (nebo spíše pochybovala) a od 35 výše bych se za něj s největší pravděpodobností styděl (styděla). Téma zvýšení počtu političek je skutečně tématem atraktivním, ale je nutné se také zabývat tím, pro koho. Neláká současná česká politika spíše imitace skutečných žen, tedy exhibicionistky, které si o politice (či lépe reálné politické moci) vytvořili iluzivní představy?[2] Jsou způsobeny aktuální problémy v české politice skutečně jenom muži, nebo nevyzrálými osobnostmi, které se opájejí mocí, nebo výší svého platu. Máme ale v současné české společnosti např. novou Margaret Thatcherovou, která by se dokázala zbavit iluzí a prezentovat reálné vize a reálné cesty k jejich naplnění?

Není nakonec základním problémem nedostatku žen v politice aktuální, mediální obraz úspěšné ženy v rámci české společnosti? Současným mladým dívkám chybí vzory, které by v nich pěstovaly touhu, stát se skutečnými osobnostmi. Na jedné straně „vymetačky“ mejdanů, které známe z titulních stránek bulváru a tzv. společenských časopisů, modelky, kterým ke kariéře pomohl fotogenický obličej, nebo románek s úspěšným mužem, či tvrdé byznysmenky, které jdou jenom za tou kariérou. Tohle ale podle mého soudu nejsou ideální vlastnosti pro skutečnou političku, nebo abych byl přesnější, pro alternativu současné politické reprezentace, která je, chcete- li většinově mužská. Změnilo by se ale něco, tím, že by do české politiky přibylo více žen a co více, není třeba, aby šel vývoj k takovémuto stavu (stavu, kdy bude více žen v české politice) svou přirozenou cestou[3] a ne cestou kvót, u kterých můžeme směle pochybovat o tom, komu ve skutečnosti prospívají?

Po zavedení takových kvót by se totiž mohlo stát, že náhle přestanou být důležité osobnostní a lidské kvality,[4] a na místo nich by pak nastoupila tvrdá ideologická příslušnost k tomu či onomu zájmovému hnutí, odlišné identitě či zájmovému směru. Pak bychom totiž ony kvóty mohli rozšířit třeba i na oblast sexuální orientace[5] a nakonec bychom mohli skončit u absurdního stavu, kdy budou kvóty na povinný počet milovníků koček jakožto poslanců v Evropském parlamentu. Jistěže má svůj smysl usilovat o rovnoprávné postavení kohokoli.[6] Je však třeba dodat, že by tak nemělo být činěno nátlakem např. skrze zákon, nařízení apod. Lze respektovat a podporovat taková hnutí, která svou činností společnost popostrčí k pochopení určitého problému, ale ne ty, které tuto společnost lidově řečeno chytí pod krkem a vnutí jí svá pravidla silou, byť to považují za vynikající ideu (či ideologii). Zkrátka každá myšlenka je zneužitelná,[7] zvláště to platí pro myšlenky v politice. Stále však zůstává pravidlem, že chybějící osobnost zkrátka genderem nenahradíš.  

[1] Nějak jsem nezaznamenal, že by se do tématu české ženy v české politice vkomponovávalo i právo jiných etnik na ženskou politickou reprezentaci. A je s podivem, že i hnutí usilující o rovnoprávné postavení žen se tomuto problému obloukem vyhýbá.

[2] Kdy sami na sebe hledí jako na mesiáše, který tuto zemi spasí (nepřipomíná vám tato představa někoho ze současné české reprezentace?).

[3] Tj. cestou, kdy sama společnost dojde k tomu, že je potřeba více žen v politice.

[4] Co na tom, že se i v nich mýlíme.

[5] Nelze ale ani opomenout otázku otázku víry. Nepochybuji o tom, že by své kvóty chtěli i muslimové, buddhisté, později třeba i jehovisté atd.   

[6] Je otázkou zda- li tu nejde o snahu určitých typů žen se dostat k politické moci.  

[7] Problémem je, že tato myšlenka je od základu postavena na mimoevropském/ americkém myšlení. Pozice amerických žen (v rámci projektu zvaného Spojené státy) však byla přeci jen o poznání jiná a její implementace do evropského prostoru působí někdy až křečovitě.