Stále a stále jsme konejšeni nebo se sami konejšíme, že všechno dobře dopadne. Zas bude dobře. Zkušenost však dává za pravdu něčemu jinému: zklamání, nezdaru, frustraci. Zbývá jediné, dívat se pravdě do očí. Nebo se modlit.
Čekal jsem na perónu na vlak a dvě dámy spolu diskutovaly, debata byla zajímavá a hlasitá, nedalo se před ní uniknout. Paní jedna hovořila o tom, že jí takový život nebaví, stěžovala si na stále a stále ubíjející stereotyp. Všechno je na nic. Paní dvě se ji snažila uklidnit, že by na všem měla hledat to pozitivní, to dobré. Paní jedna jí přisvědčila, avšak říkala, že to je právě to, co se jí nedaří. Paní dvě jí znovu pozitivně motivovala: ať bere všechno z té lepší stránky.
Jak měla paní jedna brát všechno z té lepší stránky, když žádná lepší stránka v jejím životě nebyla? Kde brát v takovém případě optimismus? Paní dvě radila, že to lepší má hledat, avšak paní jedna nenacházela. Kde také najít na ubíjejícím neuspokojivém stereotypu něco dobrého? Snad, že to jednou skončí? Prach jsi a v prach se obrátíš? To příliš neuklidní, pokud ještě jsme. Obojí: nihilismus i optimistické rady srážejí k zemi. Navíc si paní jedna uvědomovala, jak je proti druhým špatná a k ničemu, když nedokáže na život a svět nahlédnout pozitivně. Cítila se být cizincem na této zemi.
Co dělat? Buď spáchat sebevraždu, nebo jak radí ve stejnojmenném revolučním pamfletu V. I. Lenin, dělat revoluci. Ta revoluce nemusela být společenská, mohla být osobní. Nikde však nebylo psáno, že by měla dobře dopadnout. Zklamej znovu, zklamej lépe, píše Slavoj Žižek podle Sama Becketta. To by byla sice hezká realistická řešení, ale kde na to měla paní jedna brát energii. Ani židovská rada: „Kdo nechce hledá důvody, kdo chce hledá způsoby,“ nebyla pro paní jedna relevantní.
Trochu naděje by do života paní jedna mohl přinést citát Jana Wericha: „Neříkej, že nemůžeš, když nechceš. Protože přijdou velmi brzy dny, kdy to bude daleko horší: budeš pro změnu chtít a pak už nebudeš moci.“ Paní jedna se nacházela ve fázi, kdy už nemohla. Ráda se proto osvobodila od protivného nabádání k optimismu od paní dvě a nastoupila do vlaku. Konečně chvíle klidu…
Hypotetický konec filipiky proti optimistům by mohl vyznít takto:
Po chvíli klidu přišla paní jedna domů a znovu jí přepadla chandra. Pustila si rozhlas, který vás baví. V tu chvíli pozitivně naladěný hudební dramaturg pustil z playlistu voluntaristicky hypertrofovanou optimistickou píseň. Paní jedna padla k zemi jako podťatá. Ani pitva nepřišla na to, že příčinou smrti byla písnička skupiny Mirai: „Když nemůžeš, tak přidej.“
Ne všichni jsme Zátopek! Všechno je blbé, tak jak je; optimismus je opium lidstva. Zbývá revoluce… nebo modlitba.
