Volím SPD!

V autobuse vedle mě seděl nervózní mladík, na zápěstí měl několik náramků různých barev, na nichž bylo napsáno: "Jsem volič SPD." Já tuto stranu budu také volit, ale na veřejnosti se tím nechlubím.

Rozhodně bych to neříkal svým přátelům, kteří inklinují k pražské kavárně a k antibabišovskému hnutí. Já osobně jsem přesvědčen, že strana moravského Japonce společně s hnutím ANO a komunisty, dají republiku do pořádku, vyvedou nás z marasmu, který způsobili a zbaví nás imigrantů a nepřizpůsobivých.

Ale abych se vrátil ke svému zážitku. Jak jsem se se svým soukmenovcem setkal? Bylo to v autobuse 138, přistoupil jsem na Kačerově a přisedl si k němu. Byl to takový sympaťák s bejsbolkou na hlavě, jeho obličej zahalovaly tmavé brýle s úzkými obroučkami a také rouška, jež byla nasazená proklatě nízko. Co mi však učarovalo, byly právě ty náramky na jeho levé ruce: „Jsem volič SPD!“

Jeho pravačka třímala plechovku Braníku, jíž občas praštil o okenní rám autobusu. Podle zvuku byla prázdná. Autobus se vlekl, cesta z Kačerova na Skalku je lemována ostrými zatáčkami, do kterých se vůz sotva vešel.

Odhaduji, že mého spolucestujícího ta bludná pouť traumatizovala, další hřebík, jež zvyšoval mladíkovu podrážděnost, byla spousta lidí, která z autobusu vystupovala a nastupovala, třetí příčina jeho labilního počínání, mohla být prázdná plechovka od piva.

Rád bych se s ním dal do řeči, ale protože občas cosi neartikulovaně vykřikl, raději jsem se stáhl. Když jsme zabočovali k Botiči, jeho nervozita rapidně stoupla. Jak známo, voda jako ženský prvek vzbuzuje u mužů úzkost, depresi, v mnoha případech naopak agresi, proto ta reakce.

Celkem jsem ho chápal, já, nemít v sobě každodenní hrstičku prášků proti úzkosti, byl bych na tom podobně. Rád bych pomohl, ale lexaurin jsem nechal bohužel doma. Benzodiazepiny jsou prý návykové, ale pomáhají, někdy jsou prášky lepší než rum. Ideální je kombinace prášků a alkoholu.

Jak říkám, nic jsem při sobě neměl, pročež se jeho tenze zvyšovala, začal křičet, tentokrát srozumitelně:

„Nenávidím lidi, všude jsou, lepí se na mě, běžte všichni do prdele!“ opakoval dokola.

Seděl jsem vedle něj na sedadle, a přísahám, nějak jsem se na něj nelepil!

„To myslel jako mě?“ pomyslel jsem si.

Bohužel, tohle už se nikdy nedovím, u záběhlické školy jsem vystoupil. Venku na zastávce jsem pak sledoval, jak mládenec ze svého sedadla vstal a rozběhl se napříč autobusem, asi hledal místo, kde se na něj nikdo nebude lepit.

Já jsem si šel svou cestou, přesněji do cykla, kde jsem zakoupil 1.5 metrový kovový etalon, který si přidělám k rámu kola, aby řidiči dodržovali stanovený odstup.

Ta událost se stala dopoledne, potom jsem asi dvě hodiny strávil zevlováním, občas jsem kovovým etalonem praštil do skla nějakého zaparkovaného auta, nebo mu utrhl stěrač. Jak říkal sapér Vodička: „Vinnej nevinnej, berte to po řadě!“ K autům cítím nenávist.

Když jsem byl již unaven, zašel jsem do supermarketu nakoupit. Stál jsem už ve frontě na pokladnu: spousta lidí, měl jsem také pocit, že se na mě začínají lepit, abych se tomu vyhnul, rozhodl jsem se, že půjdu zaplatit k automatu: „Měli by nákup zlevnit, když sami sobě děláme pokladníka!!!“ říkal jsem si.

O to nyní nešlo, právě když jsem odjížděl od pokladny s obsluhou, stál mi v cestě snědší muž tmavší pleti, myslil si, že ho chci předejít, zahradil mi cestu, což mě naštvalo, nebojácně jsem do něj svým vozíkem zlehka drcl a vztekle jsem zasupěl: „Co děláš?“

„Co děláš ty, uklidni se,“ opáčil on.

Docházel mi lexaurin, třásl jsem se vzteky, vraždil bych, byl jsem na tom podobně, ba možná hůře, než ten hoch z autobusu. Jedině morální síla naší Strany a myšlenka na to, že v budoucnu už snědá verbež bude mít přístup do všech obchodů zapovězený, mi zabránily, abych provedl zločin.

Když jsem se uklidnil, odjel jsem dělat sám sobě pokladníka… nebojte i tohle napravíme.

My, voliči SPD, nejsme žádné změkčilé buzny, ale opravdoví chlapi!