Vladimír Mišík – stárneme s našimi idoly...

Na nové desce Vladimíra Mišíka „Vteřiny, měsíce a roky“ najdeme písně o lásce, destilátech, o oknu v paměti, o metálu, je zde zastoupeno i LGBTý...

Vladimír Mišík jest od mládí můj idol a určitě nejen můj. Na konci sedmdesátých let, je mi blbé psát minulého století, když to tak uteklo, jsme každý měsíc stávali od dvou hodin u pokladny Reduty, abychom sehnali lupeny na jejich koncert a užili si pár hodin nirvány. Bylo nám sedmnáct, osmnáct a měsíc co měsíc jsme se dostávali do světa, kde byla večer ta pravá chvíle pro naše ranní blues.

Jsem již takový „pamětník“, že jsem stihnul ještě sestavu s geniálním kytaristou Jiřím Jelínkem, který v roce 1977 spáchal sebevraždu, dále v ní hráli na kytaru František Francl, na basu Láďa Padrůněk a na housle Honza Hrubý, bubeníka si již nepamatuji. Byla to sice muzikantsky skvělá sestava, akorát Vladimír Mišík v ní neměl dostatek prostoru, takže v následující sestavě nastoupili bratři Veselí jeden na basu, druhý měl na starost harmoniku a kytaru, bubeníka si tentokrát pamatuji, byl jím Jíří Šustera, u něhož mě vždycky udivila jeho sestava škopků – přechoďáků, které měl rozprostřeny kolem sebe. Jo, a sólovku smažil Petr Pokorný, tak takhle si pamatuji tenhle bigbít v Redutě! A na konci koncertu vždycky zahráli „Honky Tonk Women“ od Stounů, však jim na jejich prvním koncertu dělali předskokany!

Do zimního deštivého počasí, kdy se brzy stmívá a občas padá sníh nostalgické písničky alba „Vteřiny, měsíce a roky“ zapadají jako dvanáct taktů blues. Na patnácti písničkách již třetího alba, které produkoval Petr Ostrouchov, nalezneme tradičně výborné texty a básně autorů jako František Gellner, od něhož si Mišík vypůjčil báseň „Moudrost“, „stájovým“ autorem už od doby „Kuře v hodinkách“, je Josef Kainar, jež má na svědomí báseň „Nevědomí“, k nevědomí patří i text Jiřího dědečka „Okno v paměti“, název albu „Vteřiny, měsíce a roky“ propůjčila báseň Jana Skácela.

Čtyřmi povedenými textařskými kousky přispěl do placu i Michael Žantovský. Album otevírá jeho postapokalyptická píseň „Tak dobře“ s mollovým nádechem uklidňující tryzny smiřuje s neodkladným osudem:

až jednou ze života, zbude jen pahýl suchý, až nedokážu se zmotat a můj mobil bude hluchý, až dojdou mi i slova, která mi ještě zbyla, řeknu ti aspoň znova: tak dobře moje milá.

Další Žantovského básnický kousek, je pro Mišíka aktuální píseň „Metál“:

Dali mi metál, vážím si toho, dřív mi byl málo, teď je to mnoho… Dnes mi tu tleskají, naši i cizí, v uších mi hučí, asi co nejdřív zmizím…

Ještě si neodpustím jednu ukázku z tvorby Michaela Žantovského. Vždy mě baví, když někdo použije nějaký vtipný a netradiční verš, což se „Žanťákovi“ povedlo v písni „Blues o nemocnici“. Jasně, je to slibované zastoupení komunity LGBT:

A tak jsem vlastně rád, že už je ráno, že duha na cestu mi svítí. V barvách vše příští po nebi je psáno, mohlo by to být štěstí… anebo LGBTý.

Na stařeckou demenci nás upozorňují Vladimír Mišík a Petr Ostrouchov:

Milé mozkové závity, nekomplikujte mé pocity, každé ráno se děsím, jestli najdu předsíň a pod zrcadlem klíče od bytu a schránky… Milé mozkové závity, ztrácíte své kvality.

Inu stárneme s našimi idoly, zatím vím, kde najdu předsíň, ale občas hledám ta správná slova, to víte k „homóze“ přispěly i destiláty. S ódou na „Destiláty“a jejími ambivalentními důsledky na psyché se na albu mihnul textař a libretista Tomáš Belko.

Hodně jsem o nich zpíval, no jo no, nejsem svatý, hodně mi daly i vzaly… destiláty.

Což mohu já, jako abstinující opilec, podepsat. Čo bolo, to bolo, jsou i jiné radosti, jen ty konce jsou pak svízelné, na sebevraždu se nezmůžu, půjdu do pekla? Nebudu v tom sám, právě o tom je song Vladimíra Mišíka „Měl jsem sen“:

Měl jsem sen, že zoufale buším/ sám jak kůl v plotě na prastarou bránu./ Petr je svatej, seřval mě, že ruším/ prej nemaj místo, ať do pekla táhnu…

Proč se tolik věnuji textům? Hlavně proto, že díky muzice Etc.. a Vladimíra Mišíka, jsem se dostal k takovým básnickým bardům české poezie jako Václav Hrabě, Josef Kainar, Jan Skácel a pak dál například k Janu Blatnému, Vladimíru Holanovi, Františku Halasovi, Jaroslavu Seifertovi, Jiřímu Kolářovi, Ivanu Divišovi… a dalším. Za to má ode mne Vladimír Mišík již dávno Nobelovku za literaturu stejně jako Bob Dylan.

Ano, pomalu stárneme s našimi idoly, divoká léta uletěla jak trashmetál punku, už jsme ti, o kterých zpívá Ian Anderson z Jethro Tull: „Too Old To Rock ‚N‘ Roll, Too Young To Die.

No a co? Nechme zpívat Mišíka!

Tak dobře…