Válčili jsme za Husáka – útržky vzpomínek mladého vojáka na bojováku v Prostějově

Dnes se všichni zabývají koronavirem. Jsem pro očkování a nevím, co na tom řešit. Bývaly doby, kdy se muži nebavili o covidu, ale když se sešli, vyprávěli si o vojně. Velice se přitom nasmáli, ale tak velká sranda to zas nebyla.  

První půlrok byl krušný, ale od toho nejhoršího nám pomohlo přestěhování na vilu Amálku. Bydleli jsme málem jako na hotelu: pět nebo šest lidí na pokoji! Kdo to měl?

Před tím jsme však museli všechno přestěhovat, ale i těch pár měsíců na ratejně stálo za to. Neměli jsme sice tu drsnou tupou šikanu jako odběry krve do ešusů, nebo honit vlny pro lepší příjem televize, běhat se stromky kolem oken, abychom suprákům markýrovali cestu k domovu, stačilo dělat to, co se nechtělo ostatním: mazákům, půlročákům a suprákům, kteří nám pak vyprávěli, jak oni to měli krušné a že tohle už nic není.

Naši supráci (vojáci, kteří to měli nejblíže do civilu) byli z jižního Slovenska, mezi sebou se bavili Maďarsky, takže při čekání před jídelnou jsem si mohl připadat jako na dovolené u Balatonu. Ti nás celkem neotravovali, až na to, že jeden z z nich, který byl ovšem čistokrevný Slovák, mi čórnul ušanku. Vystrašen, že za ústrojovou nekázeň budu žalářován nebo pojebán, jsem ji zoufale hledal. Měl jsem jisté tušení: ten Slovák. Šel jsem němu a ptal se, jestli nemá ušanku navíc. Měl ji! Chtěl za ni pade. Dal jsem mu ji. Pokud jste ten poslední z řady namalovaných spravedlnosti se na vojně ani v životě nedovoláte.

Další vzpomínkou na první těžké dny mladého vojáka je, kterak jsem skládal uhlí. Bylo třeba složit uhlí, z celého kolektivu bažantů volba padla na mě. Ne že bych na chatě s lopatou nepracoval, to sice ano, ale nepřeháněl jsem to. Doma v Praze jsme měli ústřední topení a i když jsem byl dělná třída, tak o lopatu jsem se dělit nemusel. Další můj hendikep před tou hromadou byla váha 61 kilo, tedy více než o dvacet méně než mám nyní, kdy si s hromadou briket poradím levou rukou. Navíc to byl desátník Bertok, kdo si mě vybral, společně s vojínem Suchým, který sloužil na stavbě, se zájmem potom sledovali mé počínání. S údivem se mě ptali, jestli jsem lopatu někdy držel v ruce, zřejmě to musel být pohled pro bohy, vidět rozmazleného Pražáka jak zoufale bojuje s lopatou a metráky uhlí. Za své úsilí jsem nakonec dostal od mazáků napít piva.

Naše bojová letka byla rozdělená na zbrojíře, kteří opatřovali vrtulník bombami s jadernými hlavicemi, dobře nebyly to jaderné hlavice, elektrikáře, ti se starali, jak napovídá název, o elektriku, a motoráře, tím jsem byl já. Zatímco ostatní odbornosti okolo strojů příliš dlouho neotáleli, my motoráři jsme tam museli zůstávat až do odletu stroje a být první při jeho příletu, po němž jsme museli stroj navigovat na stojánku. Má slabší prostorová představivost mě od tohoto počinu mírně diskvalifikovala, občas piloti měli kecy, když jsem je naváděl přes trávu, nebo nezastavili optimálně.

Tragický omyl se mi také málem stal, když jsem poprvé tankoval benzin do vrtulníku. Znal jsem teorii, ale v praxi jsem to nezkoušel. Všichni odešli na oběd a na letišti jsem zůstal já, abych natankoval. Přijela cisterna, vzal jsem hadici, vylezl nahoru na vrtulník. odšrouboval palivovou nádrž, přiložil hubici a pustil benzin do nádrže. U hubice na tankování nebyla stopka, aby zabránila přetečení, stopka jsem byl já, když jsem měl mávnutím řidiči cisterny ukázat, že je hotovo. Ze samého strachu, aby nepřeteklo, jsem mávl. Spokojeně jsem s poněkud divným pocitem odešel na oběd.

Až druhý den jsem se dozvěděl pravdu: benzínu bylo málo a já málem způsobil leteckou katastrofu. Naštěstí, měli nějaký zbylý benzín v baku – náhradní nádrži uprostřed přepravní plochy vrtulníku, takže doletěli. Chvíli se to řešilo a vyřešilo se to tak, že jsem byl poučen. Od té doby jsem spíš přelil. Vidět to zelení, spráskli by chodidla nad hlavou.

Z našich supráků si nejvíce pamatuji maličkého vojína Pištu Gačala. Na vile Amálce jsem s ním pobýval na pokoji. Pišta Gačal koktal, Slovensky moc neuměl, a když tak koktavě, ale on chudák koktal i Maďarsky. Když se vrátil z vycházky, bylo jeho zvykem jít se vyčurat na topení, naštěstí po vodovém prostějovském pivu to moc nesmrdělo. Úžasné s ním byly hodiny politického školení mužstva, na které se střídali dva starší důstojníci, kteří jistou nedovzdělanost a politickou neuvědomělost vojáků ze všech koutů republiky chápali. A tak, když se vojína Gačala na cosi ptali, odpověděl své obligátní: „Nem tudom.“ Mě zde prošla i taková politická neuvědomělost, že jsem na otázku, co bych dělal, když bych se ocitl v přímé palbě před nepřítelem, odpověděl, že bych střílel, aby mě nezabil. Správná odpověď měla být, že asi kvůli obraně socialistické vlasti.

Nejkrásnější vzpomínku na maličkého vojína mám, když mi jednou Pišta Gačal svým mečivým koktavým hlasem cestou z letiště vyprávěl svůj sen o civilu: „Koupim byčka a budu orat.“

Bylo to až dojemné. I přes prohlubeň času ze srdce doufám, že se mu jeho sen splnil.