Byly časy, kdy na jaře a na podzim tisíce mladých mužů rukovalo na vojnu, to jen proto, aby si po dlouhých letech mohli vyprávět rekovné příběhy z doby plnění čestné občanské povinnosti.
Na období přijímače mnoho vzpomínek nemám, zdálo se mi, že jsem toto období prožil jakémsi náměsíčném stavu, bylo to celé tak naprosto odlišné, než jsem znal z normálního předvojenského života, že se ze mne možná stal robot, ovšem notně pochroumaný robot, který naprosto zapomněl základy chůze a za své přijal mimochodectví, z diskusního příspěvku vím, že jsem se naučil se tzv. Goodbodyho krok, což je pojem z knihy „Jak jsem vyhrál válku“ Patricka Ryana.
Musím odbočit, protože dalším příjemným místem, které zlidšťovalo zelenou pakárnu, byla knihovna, nebyla to žádná knihovna města Prostějov, ale fakt vojenská knihovna umístěná v kasárnách. Dalo by se předpokládat, že zde bude samá angažovaná literatura, ale nebylo tomu tak. Jistojistě tam i ten Patrick Ryan určitě byl a já ho i četl. Vím také, že jsem zde narazil i na útlou knížku od Bohumila Hrabala „Kluby poezie“, která mi učarovala a na chvíli přenesla do jiného světa.
To jsem však hodně předběhl, v přijímači jsme kromě cesty k hangárům, kde byl buzerplac, nemohli nikam. Byli jsme na tom všichni stejně blbě, a jak řekl jeden mladý rotný, který nás přišel zkontrolovat na pokoj, kde nás spalo asi osm: „Jstě ozaj všichni na jednej lodi.“ Bylo to snad druhý den vojny, kdy jsme ještě neznali řády a předpisy, a tak když mezi nás přišel a nikdo nezavelel: „Končit pozor!“ tento zásadní nedostatek přehlédl.
Mnoho vojáků z povolání mluvilo československy, jak s nimi šibovali z jedné strany republiky na druhou, tak se u nich vyvinul specifický způsob řeči, který je aktuálně známý u pana Babiše. S vojáky z povolání jsme v přijímači příliš do styku nepřišli, pořadová cvičení měli na starost především poddůstojníci, kteří prošli tříměsíční PŠkou, tedy poddůstojnickou školou, určenou k tomu, aby zde správně zezelenali.
Tito poddůstojníci, většinou z Plzně a okolí, nám veleli v duchu, dej blbci funkci, peklem se ti odmění. Nejvíc zde svou agilní zuřivostí vynikal desátník Bertok: krasavec s vlnitými blond vlasy, svaly jako provazy, a eufemisticky řečeno, dosti nevyrovnanou povahou. Jeho hranatý obličej ve fázi vrcholného vzteku, tak zrudl, že připomínal penis těsně před výstřikem, nicméně ejakulace byla určena jednomu z vojínů, který nezvládl například povel: „Čelem vzad!“ Naštěstí, jsem nebyl v jeho družstvu, i tak, pokud byl nablízku, vždy jsem se mu velkým obloukem vyhnul. Ne vždy se mi to podařilo.
V přijímači byl jeden den jako druhý: Ráno v šest hodin budíček. Nevím, jak ostatní, ale já se budil hodinu předem samým děsem, že za chvíli tu bude ten ďábelský křik, to pískání dozorčího, otvírání dveří a rozsvěcení světel v každém pokoji, to šílené poselství nového dne: „Zobáci, vstávejte! Budíííčeeek!“
Když jednou ráno vojín Balcar, který byl o pár let starší než my, a měl i figuru na to, aby si takovou drzost mohl dovolit, vykřikl naše číslo: 362!" Dost to našeho styčného poddůstojníka zaskočilo, ale když uviděl mohutnou postavu vojína Balcara, poslal ho vypláchnout si hubu. To číslo, nebylo číslo satana, ale počet dnů. které nám zbývaly do konce vojny a to bylo daleko horší.
Ale budíčkem peklo nekončilo, naopak začalo: „Nástup na hygienu!“ prořízl naše polobdělé čivy další řízný povel. A snad ještě dřív, než tento povel dozněl, dřív než jsme doklopýtali k umyvadlům, abychom se opláchli, ozvalo se další: „Nááástup na rozcvičku!“
Zcela zblblí mladíci se pak vypotáceli do podzimního ranního oparu jen v zelených trenkách, bílých tílkách a se špatně zavázanými keckami, přičemž se zoufale snažili nějak zařadit dle velikosti do svého družstva. Pak následoval běh, žabáci, kliky, hmity, kmity, dřepy a znovu běh.
Jakmile jsme se udýchaní vrátili na rotu, následoval další povel: „Nástup na rajóny!“ Ano, rajóny byly v prvních měsících, prakticky do té doby než přišla nová várka odvedenců, nejčastější činností mladého vojáka ve volném čase. Pomůcky: smeták, lopatka, mazlák (jakýsi přípravek do vody), šůrovák.
Pamatuji si, že když jeden z ráčkujících mazáků, zvolal: „Vezmi si šůrrrovák a mazlákem vyšůrruj chodbu,“ tímto svým výstupem zcela pozbyl autoritu. Možná, že viděl naše úšklebky a cítil naši zlomyslnost, nad jeho vadou řeči, proto sám plné vědro vody s mazlákem rozmíchal a s chutí nám je vylil na chodbu, ztracenou tím autoritu tak nezískal, jenom pohrdání.
Jak říkal svobodník Bertok: "Život je boj!"
