Ztracené roky to byly. Na druhou stranu jsem se naučil jistému sebeovládání, to když jste musel dělat něco, co postrádalo logiku a nemohl jste tomu náčelníkovi rozbít nos. Zjistil jsem o sobě, co vydržím. Psychicky i fyzicky. To bych v civilu nezjistil nikdy. Strávit dva týdny promočený a zmrzlý na Šumavě a spát jen tři hodiny denně ve snaze se aspoň zapařit v maskovačkách, to opravdu snad už nezažiju. Poznal jsem i to, co znamená kamarád a moct se na někoho spolehnout. Na cvičeních šlo kolikrát i o život. Naučil jsem se mít v 21 letech zodpovědnost za podřízené, mít smysl pro nějaký řád a pořádek. Dva roky bylo moc, nicméně půl roku by dnešním udatným mamiňáckým internetovým bojovníkům asi neškodilo.

Tak jsem chtěl napsat příspěvek o mých zkušenostech z vojny a bylo to zablokované. Takže nic.

Jserm rád, že jsem tam nemusel být ani na rok, a už vůbec mi nechybí prožitek vojenských pochodů se zpěvy. Ale jinak fajn vzpomínka na mládí

Faktem je, že čas ponechal jen ty dobré časy z vojny, zbytek odešel do zapomnění...

Ano, vzala mi dva roky života, ale...

Kde jinde bych měl řidičák (trojku...osobák, náklaďák, traktor) za 300 Kč, který jsem dělal jako předvojenský řidič?

Sloužil jsem v Praze, takže kdy jindy bych se naučil jezdit po Praze a znát Prahu protože jako rodák z Krkonoš bych se do Prahy podíval málokdy.Do revoluce jsem byl v Praze několikrát i s dětmi (hlavně na Matějské pouti) tak pro mně nebyl problém jezdit po Praze autem. Po revoluci jsem tam byl jen jedenkrát a už se v Praze bojím jezdit autem.

Kde jinde bych se seznámil s kamarádama z celé republiky, respektive i ze Slovenska (s některými si píšu ještě v této době..repektive voláme si pře Skype).

Naučil jsem se tam písničky, které nikdo v našem kraji neznal..Blízko Buštěhradu stávala vesnice, Zrádná Dyje apod., kterými do dneška oslňuju mezi různými skupinami lidí.

Když se sejde kdekoliv parta chlapů tak vždycky se hovor stočí na vojnu, také každý máme svoje zážitky a je o čem vypravovat.Zrovna tak když se přejde na písničky, tak každý zná..Na staré Mohelně atd.A je pak paráda, když se zvednou chlapi od stolů a začnou zpívat tyto písně, které neznají ti, co na vojně nebyli.

Všichni ti, co na vojně nebyli nemají o čem hovořit ani neznají písničky.

Vím všechno to jsou nepodstané věci pro život, pro devatenáctiletého kluka zabité dva roky života, ale po letech se vzpomíná, jak jsme přelézali plot na vycházku, různé zdařené a nezdařené akce a na tu buzeraci se zapomíná.

Sice mně vojna připravila asi o 42 tisíc (počítám ušlý výdělek za dva roky), ale stejně bych to celé neměl protože nájem, ošacení, jídlo také něco stálo a tam to bylo zadarmo.

Pane Lněnička, přečetl jsem všechny vaše 'vojenské' blogy a zjistil jsem, že vojna byla za vás zrovna taková zhovadilost (Honoré de Balzac) jako za mých vojenských časů 1958-1960 v Boru uTachova. (Viz mé blogy 'Sloužil jsem lidu') Já těch dvou let buzerace a totálního blbince vůbec nelituji. Naučil jsem se tam jednomu: Jsou v životě okamžiky, kdy nejsi svým pánem a kdy tě i prase, pokud má uniformu muže ponížit. To je cenná zkušenost...jinak vám karma

Jan Marek

A teď mi řekněte kdy vojna nebyla zhovadilost?

Pokud sleduju vojenské filmy USA, tak bych řekl, že tam jsou ještě větší zhovadilosti než jsme měli my na vojně.Běžet a u toho zpívat (to jsme nemuseli), provolávat to, že jsme nejlepší (také jsme nemuseli) atd atd.

Schválně si pusťte filmy kde se ukazuje výcvik ve West Pointu a uvidíte, že to je ještě větší pakárna než v Československé armádě.