Soumrak bílého muže

Jakmile otevřeme téměř jakékoliv noviny, vyskočí na nás, jaká zvěrstva za celé dlouhé věky patriarchátu bílý muž napáchal na ženách a lidech odlišné barvy pleti.  

K tématu mě přivedlo shlédnutí komedie Ecce homo Homolka. Přiznávám, že dříve jsem z něho viděl jen krátké útržky a celý film jsem konečně shlédl až nyní. Biják je to samozřejmě výtečný, ale nazývat jej komedií, bych se neodvážil, kam se na to hrabou horory! Taková „Ospalá díra“ Tima Burtona je proti tomu selanka.

Ještě za dob mého dědy býval muž hlavou rodiny: chodil do práce, živil ženu a děti. Buď byli naši předci skrovnější, nebo byly větší platy, asi obojí. Po válce se vše pomalu měnilo, ženy začaly chodit do práce, začaly získávat sebedůvěru. Kromě zaměstnání jim však zůstávala i starost o domácnost.

V našem domě si pamatuji jediného muže, který své manželce pomáhal, dostal za to od ostatních chlapů přezdívku „votroček“. To se u nás psala sedmdesátá léta. Byla to poslední léta, kdy si mohli muži užívat roli „pánů tvorstva“. Na Západě ovšem útok začal v letech šedesátých.

Na Papouškově filmu bylo ovšem jasně vidět, že role „pánů tvorstva“ byla již v té době velmi relativní. Muži měli ze svých chotí pořádný vítr, ženy, i když stále vykonávaly domácí práce, vládly. Mrtvej Homolka toho byl důkazem. I přes hádky manželé zůstávali spolu. K rozvodům docházelo, ale nebyly normou. Platilo rčení z konce Papouškova filmu: rodina je základ státu.

Stmívání přišlo po listopadu 1989. Z rozvodů se stala norma, nastala doba singles, děti vyrůstaly v neúplných rodinách. Muži se vrhli na podnikání, ti úspěšní si většinou opatřili nový model manželky. Postupně ovšem ženy zjišťovaly, že si vystačí samy: žít s mužem pro ně postrádalo smysl, byli stejným břímětem jako děti.

Hovořím zde stále o bílých mužích, jejichž hvězdné hodiny odbíjely půlnoc. Stále více byli tehdy odsouváni na druhou kolej, raději dávali přednost homosexuálnímu nebo pseudohomosexuálnímu partnerství v hospodách, militantních organizacích, partách fotbalových hooligans. Jiní muži, aby nebyli stigmatizováni, volili jako mimikry jako transexualismus, travestitismus nebo některé z dalších 77 druhů pohlaví.

Ze zoufalství a frustrace páchali muži na ženách násilí, vyhledávali nezletilé dívky, nad kterými ještě mohli mít moc. Některé ženy se nad těmi ubožáky smilovaly a žily v polyandrii. Další zásah, jak vyloučit bílého muže ze společnosti slušných lidí, bylo hnutí mee too. Genderová studia ženám dodávala potřebnou munici pro co největší diskriminaci osob mužského pohlaví.

Strasti a odmítání bílému muži nepřinášely pouze ženy. Býti bílým mužem v multikulturním prostředí znamenalo stigma: muselo jim být stále připomínáno, že právě oni jsou potomky otrokářů a konvistadorů; vrahů, kteří páchali genocidu na domorodém obyvatelstvu. Jsou-li zodpovědni za všechny hříchy světa, musí se kát!

A také se káli! Při jednom z nejpopulárnějších sportů, fotbale, bylo markatně vidět, do jaké bídy bílý muž dospěl, fauly se zásadně pískaly jen fotbalistům bílé pleti, stačilo ceknout a bílý player měl po legraci.

Před sportovními utkáními se ze solidarity s utiskovanými klečelo. Brzy začali klečet všichni! Ano, my všichni bílí mužové přeci máme předky, kteří soužili své ženy, týrali domorodce, obchodovali s otroky a páchali zvěrstva. Nyní se nám dostává spravedlivé odplaty.

Nevyměkli jsme leda v reklamě. Byli jsme pokořeni. Kdo se nepokořil, nekál a nechtěl klečet, tedy všichni ti násilníci, mačové a alfa samci, byli genderovou kárnou jednotkou odchyceni a odvlečeni do uzavřeného tábora na závodním okruhu Indianapolis: zde mají  k dispozici silné závodní monoposty, v těchto kraksnách mezi sebou závodí, občas bourají, perou se, nadávají si a jsou navíc k dispozici ženám, které si je vybírají pro svá zvrhlá potěšení nebo na semeno.

Soumrak bílého muže nastal: „všichni jsme mrtví Homolkové!“