Povinná kritika reálného socialismu v médiích

 Občas se s hrůzou dozvídám, v čem jsem půlku svého života žil. Stejní hlasatelé, kteří dříve hlásali zářné zítřky, nám, nebýt koronaviru, hlásají zářné dnešky.  

Není dne, kdy bych se znovu a znovu nedozvídal o hrůzách socialismu. Jaké děsné utrpení bylo, nemít banány a pomeranče. Jak jsme to bez nich mohli vydržet? Také jak děsné bylo sehnat například ciment na stavbu, dokonce za prezidenta Novotného nebylo maso, ale sám pan prezident pak prý prohlásil, že maso bude vbrzku. Na to si nepamatuji.

Já sám, žijící drahnou dobu v reálném socialismu, již taková bezmasá utrpení nezažil, ale zažili jiní. Vůbec nechápu, kde rozhlasoví a televizní reportéři vždycky vyštrachají někoho, komu bylo ublíženo. On pak vypráví, jak seděl v padesátých letech v Jáchymově. Postupně však budou tito pamětníci umírat a ke slovu se dostaneme my, kteří tuto dobu prožívali jen s konflikty, které neměly dlouhého trvání. Vzali nás na Barťák, chvíli nechali vydusit a pak nás pustili.

Pan soudruh prezident Husák vyhlásil někdy v sedmdesátých letech reálný socialismus, který trval celou mou půlku života. Jako sedmiletý jsem zažil okupaci v roce 1968. Nakonec se z okupace stalo osvobození. Tomu snad  nevěřili ani ti, kteří to hlásali. Pochopitelně jsem věděl o Chartě, rozhodně jsem s jejími signatáři sympatizoval, leč bylo to ghetto, aspoň tak mi to připadalo, těžko se s nimi nějak sbližovat. 

Za Husáka bylo pro většinu Čechů největším trestem, když mu sebrali na výplatě dvě stovky. Což nebylo málo, přepočteno na dnešek, to mohly být dva tisíce, možná i víc. Aby se sestra dostala na vysokou, jednou za čtyři roky jsme zvolili Stranu, to byla veškerá aktivita. Nějak jsme nestrádali ani netrpěli, tak si tu dobu pamatuji.

No dobře, život za socialismu byl občas průda, zvlášť když policie udělala zátah na burzu nebo na zakázaný koncert. Na druhé straně jsme tam chodili právě kvůli tomu, že to mělo nimbus zakázaného ovoce. Své životy jsme prožívali mimo politiku. Žili jsme s pocitem, že to tu potrvá ještě dvě stě let. "No future!" hlásali pankáči.

Koncem osmdesátých let přijeli na výměnný pobyt studenti z University of Cambridge, z mého pohledu se zdálo, že byli natolik infiltrováni jejich protikomunistickou propagandou, že se možná i divili, že nežijeme v lágrech, nejsme obrostlí srstí a nechodíme zahaleni v kožešinách.

Podobně bludná propaganda zaznívá každý den v médiích, mladí lidé si pomalu musí myslet, že jsme byli opravdu primitivové. Osobně mě toto ovlivňování myslí štve! Připadá mi, že mi chtějí vymazat a zhnusit část života, která byla někdy dobrá jindy špatná, ale rozhodně ne taková, jak nám jí vykresluje propaganda.

Za reálného socialismu jsme žili úplně stejně jako nyní. Moc se toho vlastně nezměnilo, ani ta média.