Portrét Honzy Nedvěda – Tahle doba není pro nás

Ještě jsme však tady, zblblý počítač mi hlásí 15. září 2084, internet nejde, jakoby oba žádaly, abych si dal taky odchod. Nedávno nás zarmoutila i zpráva, že odešel Meki Žbirka. Dlouho jsem oba nesnášel…  

Jan Látal natočil portrét Honzy Nedvěda. Já měl Nedvědy v přihrádce vrchol nevkusu, zvláště pak Honza mě svou hysterickou plačtivou povahou štval a štvali mě též kotlíkáři s liščím ohonem na huňaté čapce, s cancákem a ešusem v usárnách, zalamování palců, zapařené ponožky v kanadách. Jo, já byl rocker!

Nakonec mě dohnali folkáči s Nohavicou, Hutkou, Dobešem, Mertou a dalšími bardy. Ale Nedvědi a Rosa na kolejích? K smíchu! Souhlasil jsem si Ivanem Jirousem, který řekl, že když Nedvědi vyprodali Strahov, svědčí to o mizerném vkusu českého národa. Kdeže loňské sněhy jsou.

Podobně i Meki. V roce 1981 jsem byl na vojně, moji vojenští kolezi, kteří byli o půl roku déle na vojně (půlročáci) byli Slováci a tihle chalani pouštěli z kazeťáku Mekiho Žbirku od rána do večera furt pryč. More cez brány čias mi teklo i ušima.

Jenže to bych se nesměl oženit a moje žena by nesměla mít ráda Mekiho. I zaposlouchal jsem se do těch jeho piesniček a zjistil jaké jsou to nádherné melodie. Meki byl vzat po letech na milost. Ta zpráva, že zaklepal na nebeskou bránu mě zarmoutila.

Zpátky ale k Honzovi Nedvědovi. Honza a vlastně i nedávno zesnulý Franta jsou z kraje, kde máme již nějaký čas domov. Žila zde moje babička. Táta byl kluk od Sázavy, říkal o tomto kraji, že je to tady jako ve švajcu. Pamatoval, jak ještě klucí Nedvědi hráli v hospodě u Holubů.

V dokumentu jsou vidět známá místa, kudy chodíme, jezdíme na kole, odjíždíme z nádraží Posázavským pacifikem do Prahy. Já si pamatuji ještě dřevem obložené vagóny s koženým páskem, který měl držet okno v určité poloze, také se tam dalo stát na plošinách mezi vagóny, to byl odvaz dívat se dolů na ubíhající pražce. „Nejvíc mě štvou ty betonové pražce,“ děl Honza Nedvěd na adresu modernizace tratí.

V pátek nebo v sobotu byl vlak plný trampů (bývaly i pracovní soboty), Praha se přestěhovala vlakem do chat a chatiček kolem Sázavy - Sázavy, řeky, která čaruje. Dnes je zde přeautováno, trampů jen pár, romantická krajina kvůli této entitě, která je ve Stopařově průvodci po galaxii „mylně“ charakterizována Fordem Prefectem: „Myslel jsem si, že auto je obyvatel Země a chtěl jsem se mu představit,“ zmizí pod asfaltem plánované dálnice.

Štve ho zmatení pojmů a hodnot v této době, která není pro nás, ale musíme v ní žít. Jeho frustraci rozumím. Sice jsem nebyl tramp, ale na čundry jsem jezdil. Formovali mě Rychlé šípy, foglarovky, májovky, verneovky, tedy knihy kde přátelství, pravda a slovo mělo svou váhu. Leč v této době shledávám pouze lež, zradu a zlodějnu. Svoboda je tu zaměňována za svévoli. Když namítnu na adresu kapitalismu, že je to mizerný systém stejně jako socialismus, jsem v očích ideologických zaslepenců bolševik. K čertu s nimi!

Naštěstí se tím dennodenním svinstvem nemusím probírat pořád, naštěstí je tu umění a nemusí to být zrovna cosi vznosného, stačí písničky a třeba i od bratří Nedvědů, které se nemusí líbit každému; Tomáš Stejskal v kritice na Aktuálně.cz jim vyčítá:

Vždyť právě bratři Nedvědovi udělali z drobné táborákové písně šlágr a celorepublikový fenomén. A právě tím zbavili folk své společensko-kritické podstaty, když jej přetvořili na dojemný líbivý žánr, v němž se tak maximálně chlap vyzná z nevěry a zase se jede dál.

Kdo nechápe, že písničky mohou také přinášet radost, má holt smůlu. Názory chytrolínů hoďme za hlavu, buďme rádi, že Honza jako šťastný blázen dlí uprostřed svých melodií a chrlí jednu písničku za druhou. Cosi shůry jej nutí, aby tak konal.

Zvolejme tedy na jeho adresu to staré známé kotlíkářské:

„Umí!“

https://magazin.aktualne.cz/kultura/film/tahle-doba-neni-pro-nas-nedved-jihlava-film/r~b2e72db0302d11ec9322ac1f6b220ee8/