Petr Pavel, zvaný Feťuch, byl správný chlap a skvělý pedagog. V modrém umolousaném plášti se důležitě opřel o stroj, potáhl ze zamaštěné stařeny, a takto pravil ke skupince vykulených učňů: „Tak volové, to je soustruh.“
Někteří z hochů se ho báli, byl jsem mezi nimi, držel jsem se od něj pokud možno co nejdál. Naprostým extrémem byl náš kamarád Vovka, který s námi vůbec soustružnickou dílnu nesdílel, byl o patro výš, kde byli elektrikáři. Tomu ještě po dlouhých letech stačilo říct: „UZ ZPA Vidoule,“ a začínal brunátnět, a když v těsném sledu následovalo jméno Petr Pavel, měl dost. Hleděl na nás napolo vyděšeným a napolo zlostným výrazem v obličeji a několikrát za sebou opakoval: „Kua, kua, to jméno, přede mnou už nikdy nevyslovuj, kua, kua, to jméno už nikdy nevyslovuj!“ trvalo dlouho, než se uklidnil, někdy jsme museli z dobře rozjetého večírku odejít, neboť to vypadalo, že Vovka se ten den už neuklidní.
Jak vidno, duch Petra Pavla ovládl celé prostory učňovského ústavu UZ ZPA Vidoule. Tento ústav, my jeho absolventi nazýváme vznosně VŠ – Vidoulská škola. VŠ byla posazena na vysoké planině, jak sám název napovídá, kopce Vidoule. V době, kdy dnešní studenti jsou svými rodiči deportováni před dveře jejich školních zařízení, my chodili, ba i někdy, obávaje se pozdního příchodu, běhali o závod s časem do vrchu.
Již ranní vstávání po páté hodině s vidinou Petra Pavla na soustružně bylo plné úzkosti. A co teprve cesta! Jezdil jsem ze Spořilova autobusem 135 na „Mírák“, to ještě šlo, ale pak to byl mazec. Nacpat se do 128 plné dělné třídy, která také spěchala na svá pracoviště, vyžadovalo notné úsilí, autobus musel několikrát zabouchnout dveře, aby po ránu znavené pracující splácl do svých tenat, noví a noví pracující na každé zastávce nastupovali, leč nevystupovali, slabší jedinci odpadávali. K píchačkám značky Pragotron musel každý přijít Včas! Jak budeme pracovat, tak budeme žít.
I my učni museli být včas u svých ponků, za svými frézkami a soustruhy, především za soustruhy, a především na dílně, kde kraloval Petr Pavel! Abych nevystavoval svou maličkost přívalu štiplavých poznámek typu: „Už jste se vyspal pane Lněnička? A dobrýtro, pane řediteli.“, byl jsem připraven udělal všechno: rvát se se spolucestujícími, nechat se rozmáčknout prudce zavírajícími dveřmi autobusu, běžet do vrchu, co nejrychleji se obléci do montérek, obout si pracovní obuv s okovanou špičkou a pak úprkem ze šatny na dílnu. Díky tomuto drilu jsem na vojně nepatřil k nejposlednějším, ale to bylo všechno, co dobrého jsem si z VŠ odnesl.
Po ránu byl nástup. Seřadili jsme se, jak filmaři říkají na line up, a následovalo ranní pozdravení: „Dobrý den, chlapci,“ řekl Feťuch a my jednohlasně odpověděli, „dobrý den soudruhu mistře.“ Další program byla desetiminutovka. Měl být napsán elaborát o politických událostech, naštěstí na tom nikdo z mistrů nebazíroval, stačilo přečíst nějaké plky z „plachty“ (Rudé Právo). Nakonec jsme byli podrobeni prohlídce upravenosti oděvu, na to dal mistr: „Čelem vzad!“ aby se přesvědčil, že nám vlasy nepřetékají přes límec. Marně jsme skláněli hlavy, abychom aspoň trochu uchránili délku našich hár. Vždy jsme byli odhaleni a nekompromisně vysláni k holiči. Tomuto trestu se mi za celé čtyři roky podařilo vyhnout, hlavní pro mne bylo, jak jsem již uvedl, nevyčnívat.
Petr Pavel často startoval na první dobrou. Byl to vyšší, celkem robustní asi čtyřicetiletý chlapík, pitím píva mu počínala růst vana, jeho dobrácký výraz v podlouhlém obličeji s plnovousem a prořídlými vlasy se na pracovišti bohužel příliš často měnil ve výraz nevypočitatelného pana Hydea. K jeho neodmyslitelnému případku patřily šproty. Tyto často a rád požíral a při rozčilení je na nás prskal. Po tomto kusém představení Petra Pavla, pak vůbec nechápu, kterak má přítelkyně dospěla k názoru, že bych měl k podobnému typu lidí pociťovat sympatie; když o někom říkala: „Ten se ti bude líbit, je vousatý, je to taky dělnik, vypadá jako Petr Pavel,“ myslela, že budu budu nadšený. Sice jsem jí tuto domněnku nevyvracel, ale rád jsem nebyl, naopak jsem se spíš děsil, že to bude nějaký (slovo si doplňte sami).
Ale zpátky na dílnu! Když v krátkém intermezzu vybrali chlapci určení jako svačináři 3 Kčs (sic) na tři rohlíky, limonádu a patnáct deka salámu, šlo se na věc. Soustruh byl představen, následný výklad postupu práce na soustruhu byl vrcholem pedagogických metod Petra Pavla:
„Nejdřív (obrobek) vorvat jak samici, pak hladit jako pannu.“
Jak řekl, tak udělal: roztočil mašinu a uběrák (soustružnický nůž) se tvrdě zakousl do materiálu a my jen s úžasem hleděli: ostří na noži fialovělo, horké špony kol nás létaly, chladící kapalina nestačila rotující kus chladit a roztřikovala se na všechny strany jako ejakulát rujného samce. Spokojen s dílem, mistr nastavil větší točky, z ručního posunu přehodil na automat a hladil kov do krásného lesklu, nakonec upichovákem (nůž) obrobek oddělil. A bylo hotovo! Praktické předvedení netrvalo ani dvě minuty. Nůž bylo třeba přebrousit. Hnedle vedle obrazu Gustáva Husáka stál na stěně výrobny nápis: „Každý první, pátý kus je třeba dát ke kontrole.“ Po názorné ukázce, mistr spokojeně usedl za katedru, rozdělal si šproty a nenápadně vytáhl z tašky lahváče.
My učni se dali opatrně do díla. Aby byl soustruh vystředěný, vycentrovali jsme trn proti koníkovi, nastavili nůž, upnuli obrobek; před roztočením nezapomeň vyndat utahovací kličku ze sklíčidla! soustruhy se rozeřvaly, nože se opatrně zabořily do obrobku: po strastiplné vyčerpávající cestě, výkladu a názorném předvedení, jsem tak bojácně učinil i já. Polotovar, tedy to, co bylo třeba obrobit, byl křivý, vztekle narážel do nože, snažil jsem se z toho udělat kulatinu, zvící rozměrů na přiděleném výkrese. „Kua!“ vykřikl jsem, když jsem po jeho přeměření šuplérou (když budu hodně sprostý, tak posuvka, kárali nás mistři nesnášeje tento germanismus) zjistil, že jsem zajel jsem příliš hluboko,
Abych nebyl za idiota, obrobek jsem stopil a v nestřeženém okamžiku uzmul další polotovar ze železné bedny umístěné u mistrových nohou. „Zkusím to znovu,“ říkal jsem si zbrocený potem s mírným náznakem panické ataky a předjímavou úzkostí z toho, že to zase (admini prominou) poseru. Třesoucíma rukama jsem polotovar upnul do soustruhu, pomalu jsem na panenský způsob obráběl kulatinu. Dobře to dopadlo, nyní bylo nutno obrobek stočit na druhý rozměr do určité vzdálenosti. Stačilo nastavit doraz a jet, již jsem spěchal, namísto dvou minut jsem na tom dělal celé dopoledne, rozhodl jsem se proto, že to zkusím na způsob orvané samice Petra Pavla, rozjel jsem mašinu… a pak se to stalo! Zapomněl jsem vypnout automatický posuv i s tím rvaním jsem to trochu přehnal. Neovladatelný nůž prudce zajel do železa, náraz! schoulil jsem se pod soustruh, cosi děsivého se tam nahoře dělo, pak přilétl Petr Pavel a stroj vypnul.
Asi nadával, byl jsem však v naprostém šoku, nic jsem neslyšel. Jako zombie jsem se zbaběle odebral na ošetřovnu, nahřál si podpaží, abych měl více než 37 (i kdybyste byli na smrtelném loži, mít méně než 37, znamenalo, že budete uznán práceschopným). Nahřál jsem se dobře, dostal jsem neschopenku, plaše jí odevzdal Feťuchovi, bylo mi jasné, že teď už si mě bude pamatovat...
PS. Ač žádnou zášť k mistru Petru Pavlovi necítím, mít jeho jmenovce na Hradě, by jistě pro mnoho absolventů VŠ Vidoule mohlo znamenat neblahá psychická traumata. Ptám se: „Umí vůbec generál z budovy jídelny šestým smyslem rozeznat, že na vedlejší budově na dílně učeň Kunc roztáčí soustruh na absolutně zakázaných 360 otáček? Náš Petr Pavel to uměl!
