Paní Bovaryová – marná touha po štěstí a iluze romantické lásky

Román o ženě, které bychom rozuměli i dnes. Romantickou láskou naplněný vztah je tématem filmů románů i našich životů, nicméně může to být jen klam, iluze štěstí se zhroutí postavena před odhalením triviální skutečnosti.  

Až příliš dlouhý blog, psaný jen tak do mraků, nedokonalé zápisky o knize, která mě zaujala. V knize Jana Patočky „Kacířské eseje o filisofii dějin“ jsem narazil na jméno Homais, nějak jsem si nevybavil, že někdo takový tam existuje. A skutečně! – lékárník, ctitel vědy a Voltaira toužící po ocenění (v poslední větě románu se dozvíme, že dostane záslužný kříž). Představitel nastupující generace technokratů, lidí přesvědčených, že věda zmůže vše. Patočka v souvislosti s jeho jménem píše:

„Dogmatický“ nihilismus zdá se posledním slovem lidské moudrosti, která se zdá krýt s tím, co si představuje pan Homais.“

Román Gustave Flauberta začal vycházet v roce 1856 v Revue de Paris, kvůli své liberálnosti však nedobře zapsané u oficiálních míst. Byla doba 2. francouzského císařství, vládl Napoleon III. Bonaparte. Redaktoři počítali, že způsobí nesnáze, proto 70 stran textu pro jistotu vyřadili. Příliš to nepomohlo, předplatitelé, většinou mimo-pařížští protestovali a psali „pochybně zdvořilé dopisy“:

„Obžalovávali nás, že pomlouváme Francii a že ji hanobíme v očích ciziny. Cožpak takové ženy, ženy, které klamou své manžely, dělají dluhy, mají dostaveníčka v zahradách a peleší se v přírodě, opravdu existují? A to se má dít ve Francii, v naší krásné Francii, na venkově, kde mravy jsou tak ryzí! Uveřejňujeme takové věci snad proto, abychom škodili vládě?

Ano, pro svou údajnou obscénnost tato kniha vyvolala skandál, autor byl obviňován, že uráží veřejnou mravnost a náboženství. Gustave Flaubert, oba redaktoři a tiskař byli postaveni před kárný policejní soud.

Dnes by kniha prošla, ale skutečně žijící paní Bovaryová by i nyní byla zvlášť na malém městě terčem morálních odsudků: „Neukojená nafrněná běhna, zlatokopka, která si neváží, toho co má!“ říkali by ženské, zatímco by jí záviděli a jejich mužíčkové potají by po ní toužili, ale protože by si o ně ani kolo neopřela, ublíženě by s nimi souhlasili.

Jeho obhájce Sénard se ujal obhajoby a položil otázky:

„Učí snad četba takové knihy milovat neřest, anebo neřest zošklivuje? Nevede snad, nepobízí hrozné odpykání viny, naopak ke ctnosti?“

Gustave Flaubert, ač vnitřně nesouhlasil se slovy obhájce, že by to co říkal, měl být ústřední motiv díla, byl osvobozen. Kniha díky všem skandálům okolo však vešla ve známost a získala si světovou proslulost.

Jules Gautiér knihou o „bovarysmu“ ukázal, že jde o typ lidský nadaný sklonem iluzívně si sebe představovat jiného, než jaký člověk skutečně je.

Celé čtyři a půl roku se autor nad svým dílem trápil. Dokonce prý nahlas deklamoval každou větu, aby našel její přesné vyznění. Svou osobnost musel zcela oddělit od průměrných měšťáckých postav popisovaných ve své knize, což mu přinášelo utrpení. Přesto napsal - paní Bovaryová jsem já! Ve francouzském dokumentu "Případ Bovaryová" vysílaném v České televizi zazněla věta jeho přítele ve smyslu: „Já vím, ty jsi stará hysterka,“ což mnohé vysvětluje. To jen takový spíše úsměvný "drb" na okraj.

"Madame Bovary" je mistrné a skutečně přelomové dílo světové literatury, které předznamenalo vznik pozitivistického realismu, později naturalismu.

Děj je banální, vychází z námětu, který mu předestřel Luis Bouilhet: Případ venkovského lékaře Delamara, který měl ženu, která ho podváděla a nakonec si vzala život.

Stvořil typ ženy, která naplněna četbou romantické literatury touží v prostředí normandského venkova plném průměrnosti po něčem podobném, po dobrodružství, po horoucích láskách, sebeobětování, po životních radostech bohatých vikomtů, touží po iluzi štěstí, kterého se jí nedostává, ani dostat nemůže. Svého manžela lékaře Karla Bovaryho nemiluje, hledá lásku, nejprve je to platonická láska k písaři u notáře panu Leonu Dupuis, který však odjede, pak se jí a jejího těla ujme pan Rudolf Boulanger z Huchete. Má zámek a její romantické představy o velké lásce jsou naplněny, dokonce chce s Robertem uprchnout, její sežehující láskou je natolik polekán, že jí pošle dopis, že by byl neštěstím jejího života a na poslední chvíli uprchne. Po nějakém čase se znovu setkává, tentokrát již zkušenějším Leonem, zcela si jej podrobí, aby nakonec oba zjistili, že si zevšedněli, že to byla jen velká iluze.

Když je paní Bovaryová zamilovaná, zcela rozkvétá. Když nakonec milenec odejde, upadá do nečinnosti, hroutí se nebo moderním psychologickým žargonem řečeno - upadá do depresí. Aniž by Gustave Flaubert měl znalost psychologie, vlastně ve svém román popsal maniodepresivní psychózu, moderněji bipolární afektivní poruchu i s jejím neodvratným koncem.

Ve stavu mánie je ochotna udělat vše, aby svého štěstí dosáhla, nezáleží jí na penězích, bezhlavě utrácí, místnímu obchodníkovi panu Lheureuxovi podepisuje směnky. Hrozí exekuce a ona shání peníze, které žádný z jejich milenců ani nikdo z městečka není schopen poskytnout, paní Bovaryová nevěda jiného řešení si vezme jed.

Následná scéna umírání je vrcholen románu, ve své podstatě je tragikomická. Střídavě se v příšerných křečích a zase se zklidňující paní Bovaryová, trpící zoufalý Karel Bovary, její vystrašená dcerka Berta, přivolaný lékař pan Cavinet, který si neví rady a nechá zavolat úctyhodného lékaře Laviéra, jež prohlásí, že se nedá již nic dělat. Jeho autoritě nadbíhá již na počátku zmíněný pan Homais, který se pře nad Eminou rakví s farářem Bournisienem - spor zastánce vědy a zastánce náboženství - nakonec oba usnou. Gustav Flaubert zůstává v tomto sporu nestranný, vystihuje tak celou směšnost těchto postav v tragikomickém panoptiku nad mrtvou Emou Bovaryovou.

Autor dokonale několika větami vystihuje atmosféru večera a chování hostů, kteří přišli uctít Emin skon:

Večer chodily návštěvy. Vstával, ale jen jim tiskl ruce, mluvit nemohl; hosté pak usedali k těm, kdo přišli dříve, a utvořili před krbem velký polokruh. Hlavu skloněnou a koleno přes koleno pohupovali nohou a chvílemi hluboce vzdychali; a všichni se neskonale nudili; nikdo se však neodvažoval vstát první a odejít.

Naprosto plastický popis situace, jako by bychom zde přímo byli!

Stejně prozaicky popsaná je i smrt pana Bovaryho:

V sedm hodin pro něj přišla Bertička, aby šel k večeři… „Tatínku pojď už,“ řekla. A přesvědčena, že si jen tak hraje, lehce do něj strčila. Padl na zem. Byl mrtev.

Tehdejší kritik Charles Trixier mu  toto banální vylíčení smrti vyčetl, milující manžel Charles Bovary podle něho měl v mysli čtenáře zůstat jako mučedník domácího krbu, jako přítel, na něhož budeme vždycky vzpomínat.

Gustav Flaubert však učinil opak. Po Emině smrti stále milující manžel se odhodlal otevřít "13. komnatu", tajnou zásuvku v palisandrovém sekretáři své paní. Našel všechny Leonovy dopisy a Rudolfovu podobenku. Láska zhasla a život plný iluzí ztratil smysl, ani Serotonin, by nepomohl...

Přítelkyně Gustave Flauberta Luis Coletová mu v dopise napsala:

Ubohá Bovaryová bezpochyby trpí a pláče ve dvaceti francouzských vesnicích současně.

V souvislosti s četbou paní Bovaryové jsem narazil v týdeníku Echo na článek Terezy Matějčkové „Je nárůst úzkosti problém?“ – Nad knihou "Společnost úzkosti" od Jana Géryka.

V eseji Tereza Matějčkové se dočteme:

Jednou z takových „poutavých“ hodnot, které by mohly souviset s úzkostí, je štěstí. Nikdy dřív patrně neexistovala Kultura, která by natolik zdůraznila význam osobního štěstí i nárok na to, že nakonec vše dobře dopadne. Což je – v nadsázce řečeno – nedoceněná konspirační teorie v nitru naší kultury… Neochota připustit si, že žít znamená trpět, může vést k tomu, že nás každý nezdar zneklidní víc, než by měl, a že jej pociťujeme jako osobní nespravedlnost.

Gustave Flaubert – Paní Bovaryová, překlad Miroslav Jirda, Mladá fronta 1969

https://www.ceskatelevize.cz/porady/14779591319-pripad-bovaryova/